sobec

sedím ve tmě, kde jediným, ač ostrým světlem, protínám pocit beznaděje, tmy
sedím ve tmě, sama, se svými myšlenkami, které si se mnou hrají tak nějak nevědomky
sedím ve tmě, píši, píši o sobě, o sobci, který neumí nic jiného než "já, já, já, já, já, já, já.."!!
sedím ve tmě, jako kdybych očekávala, že se dostaví jiný pocit, než pocit prázdnoty, která mě mučí
sedím ve tmě, ve tmě o mně, o mně ve tmě, kde tiše, odstavuji ticho cvakáním prstů o písmenka, klávesy
sedím ve tmě, a vzpomínám, kdy to všechno vlastně začalo, zatažené závěsy, myšlenky o smrti, myšlenky mé
sedím ve tmě, sama, tak sobecky, sama píšu o sobě, o sobě samotné, a myšlenkách na ten den, kdy opět zapomenu jaké to je, býti sobcem ve svém vlastním pokoji, své vlastní posteli, se svými myšlenkami, se svou múzou, která přichází tehdy, kdy si ji sama nedokážu vyžádat, a připomene mi, že jsem jen nedůležité číslo na seznamu, které si někdo odškrtl, a jsem jen sama sobě sobcem, kterého stejně nikdo nechce poznat tak, jaký skutečně je, i když vlastně v této chvíli na tomhle místě sobcem není, ale v přítomnosti určitých, ne-li všech, sobcem je
sedím tedy ve tmě, sedím ve tmě, sedím, moc o sobě píši, promiňte mi, mi.. sakra!