vzpomínky

kdysi jsem znala slovo úsměv
a někdy taky pláč
obojí se  nepostřehnuto slilo v hněv
když zemřel vnitřní hráč

kdysi jsem znala slovo opium
a taky slunce zář
se smutkem vzal místo rum
jež pojmul za choť žal

kdysi jsem znala slovo láska
a měla ke každému srdci klíč
z toho se stala přetvářky maska
kterou nazvala jsem kýč

kdysi jsem znala slovo cit
a taky co je něha
všechno jsem tehdy chtěla mít
teď je mi ale běda

kdysi jsem znala slovo odvaha
a silnou bouři v ní
teď kam až paměť má sahá
bez soucitu navždy spí

kdysi jsem znala slovo boj
a ostré meče odhodlání
ty proměnily se ve včelí roj
který zbaběle pryč uhání

kdysi jsem znala slovo naděje
a taky hudby lék
bez nich jsem jako v závěji
ze které nejde ven

kdysi jsem znala slovo svoboda
a ptačích křídel šum
už se mi nevybaví ani její podoba
a kde stával její dům

kdysi jsem znala slovo báseň
a každé jednotlivé verše
pak postihla mě věčná bázeň
však dávno mi to nejde

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

.

Píši Ti právě v tento okamžik hluboké temnoty, prostupující skrze bílé zdi, vpíjející se do mé kůže plné vrásek a jizev, které znamenají, že existuji. Existuji s každým nechtěným nádechem a umírám při každém výdechu, toužíce, by byl posledním. Poté ale přijde další nádech a já opět procitám v temnotě pronikající skrze světlo. A pak už nebylo. Jak zvláštní je tma, jak zvláštní, avšak osudová, neb bez ní nebylo by světla. A bez světla nebyla by tma jako ji znám. Naskýtá se mi tedy otázka, zda jsem světlem ve tmě, či snad tmou ze světla. Také je ale možné, že bych byla tmou ve tmě. S nádechem jsem jasem, s výdechem pohasnou mé oči rázem. Nádech, výdech, slza, pláč, a má tvář je lapena myšlenkou, čím jsem a čím bych mohla být, skryje se pod slaný vodopád. Má nejdražší, chtěla bych Ti toho tolik říci, tolik toho s Tebou prožívat. Radovat se, plakat, smát se a bát. Každá myšlenka a vzpomínka bolí. Není den, kdy bys mi nechyběla. Už zase mi po tváři stékají slzy. Nepamatuji si den, kdy b
Další informace

Interview with a soul III

Obrázek
There you are, finally. Standing behind your ugly shadow, feeling more comfortable in the dark of your mind. I haven't seen you for a while, how have you been then? Do you still put your head down while passing strangers, so they can't see your sad, empty eyes? How inferior you think you are against literally everyone, and why so? My dearest everything, forgive me for I have sinned on my mind. Anytime I look into the mirror, I feel ugly and useless. I believe there's somebody like me outside, however I don't want to. It's kind of a pain to bear through this short life, in which I believe, I was born to be happy after all, no matter what. I please you to lock my emptiness just and only for me, because I got used to it. I could probably say I would miss it, if it was gone. It wouldn't be me anymore, I would die in a moment of losing this part of my mind. I don't want you to think about me like I was special, or I found myself original. I just needed to writ
Další informace

Zpověď po letech

 Drahý čtenáři,                pokud sem ještě občas zabloudíš s vírou, že zde nalezneš nové řádky, píši Ti právě v tento okamžik neutichající tmy v mé duši. Ráda bych se zde v tomto dopise rozpomenula, proč jsem kdy začala psát na papír (později na klávesnici) myšlenky, rodící se v mé hlavě, ve chvílích hlubokého smutku, jež nelze utěšit.               Pokud zapátrám ve své mysli, vzpomenu si na holčičku,.. holku, dospívající dívku, oděnou ve smutku, v černé látce, jejímž doplňkem byl/ stále je opak úsměvu a poloprázdné oči, ze kterých se nyní často řinou slané potůčky. Té dívce bylo tehdy něco málo přes 12 let a začala si uvědomovat, proč je tak nešťastná. V rodině to neměla lehké, i když měla/má tři skvělé sourozence, a měla úžasnou maminku a babičku, která s nimi tehdy bydlela. Dívka v čase stárla, jako každá živá bytost. Postupem času se s ní rozloučila babička, velmi bolestivě. Dívka toto rozloučení nese bolestivě doteď a ponese si jej až do dne, kdy přijde její čas, aby se, dá-l
Další informace