Divnotvor - Blog Básníka

Taky patříte k těm, kteří jsou neustále něčím zmatení a vyvedení z míry? Je jedno čím, ať už nedává smysl návod ke složení tak snadno vypadající obyčejné poličky, kdy jste posléze zjistili, že jazyk, ve kterém byl sepsán, se ani zdaleka nepodobá vaší rodné řeči, nebo jste žena sedící v autě a nacházíte se v bodě A, ze kterého se co nejrychleji musíte dostat přes body B a C do bodu D a navigace nadšeně hlásí, že po nastartování auta, to jest otočením klíčku, zahněte na severo-východ po pěti a půl metrech do leva. A ne, opravdu nejde o příklad z fyziky pro pokročilé, kdyby ano, pak můj inteligenční kvocient po pár IQ testech dojde k závěru, že jeho přehnané seběvědomí se nachází na bodu mrazu. Někdy mám opravdu silný pocit, že jsem se "vylíhla" předčasně. Přece jen, tenhle svět je sám o sobě zmatený a jako by toho nebylo málo, pohybuje se v něm plno zoufale bloudících blondýn jako jsem já. Takže ta evoluce se s rozvojem medií a internetových gigantů hádám trochu zadrhla. Děti ...

Přál jsem si, aby vítr věčně vál, ať řeka věčně proudí. Kouř krouží kol mě jako šál, vliv promilí vše kroutí. Začal jsem tehdy skomírat, dech zpomalil se mi. Nemohl jsem to vzdát a umírat, zaťal jsem svalů švy. Upadl jsem do mdlob a snil, Alenka nevěřila by. Plavu si takhle, vidím nekonečný Nil, slyším si povídat lvy. Vítr vane tichým dnem, snad jen slavík v povzdálí. Křídly projde lehce snem, který smutek povznáší. Spasí někdo tento žal, který duše ovládá. Bezmoc stojí opodál, krutých lidí nadvláda. Jsem v davu a přesto sám, v duchu křičím. V zrcadle vidím jen prázdný rám, okamžitě mlčím. Co jen jsem nyní spatřit chtěl, vidím však pravou lež. Před sebou masu mrtvých těl, utíkej dokud můžeš, běž! Pozdě bylo dřív než hned, zůstal jsem navždy zde. Do úst mi ďábel vložil med, kde jsou mé sny, kde? Kouř se vznáší k výšinám, občas klesne ke dnu. Kolemjdoucí poděkoval mršinám, já s tím pláčem nehnu. Pára teče vzdorovitě po stěnách, jen tak líně t...

Zemřela píseň v srdci mém, a slavík v kleci přestal zpívat. Jako by Pán Bůh zapomněl, já přestal na okamžik dýchat. Zapadla víčka v tichosti, dělící čára úst pak klesla. Rosa skrápěla růže v bolesti, zlomila se mi v půli vesla. Přestal jsem létat tentýž den, ztratil jsem klíč k srdci tvému. Počkej na okamžik prosím jen, chci opět být duší v tvém šému. Rozeznít tak ten zlatý zvon, jež hrdostí se kdysi dmul. Prasklinu následoval prudký zlom, a smutek v hrdle hořce žhnul. Ozvěna stále trhá uši mé, by způsobila duši bolest. Pověz co je dobré a co zlé, věřila jsi, když Ti bylo šest?

Opadávající prsty Uvadající svět Umírající píseň Rosa v řece Slastné utrpení Lehká bolest Bezstarostné umírání Začátek konce Rodící se smrt Očekávání zapomenutého Jaro smrti Láska nenávisti Hluchý zvon Úsměv žalu Spokojená bezmoc Přítomnost minulosti Nedostihnutelná budoucnost Čestná vypočítavost Procitnutí lhostejnosti Pravdivá lež Tichá bouře Pokoj hádky Obraz nicoty Zámek chudoby Úsměv starosti Modrá růže Černý déšť Zlatníkova chudoba Mocný žebrák Bezcenné peníze Ubohý král Hmotný stín Nezvučný hlas Krutý Bůh Neochota pomsty Vítr bez tance Ospalý den Zapomenutý svět Nedokončená báseň

Shoříš v pekle, jsi zmrd ty děvko. Tvař se lekle, chcípni navždy štětko. Jsi nula, nikdy nedokážeš víc, budeš muset zemřít. Ty si nezasloužíš ani z hovna nic, nezkoušej se se mnou přít. Vyhrožuješ spolykáním tuny prášků, vyhrožuješ podřezáním žil. Stěžuješ si jak princezna spící na hrášku, ani k sebevraždě nemáš dost sil. Stal se z tebe paranoik snící o podrazu, tvrdí, že máš ďábla v těle. Každý psychopat ti závidí tvou šílenou krásu, jsi nevinná duše uvězněná v lidské cele..

Představ si, že jednou odejdeš, všechno opustíš, všechno to, o čem jsi kdy snil. Pohlédneš zrcadlu do tváře, možná mu odpustíš, možná jsi minulost dávno už smyl. Nalezneš před sebou jen plášť a hůl,noci té, noci, která se vysmívá ubohosti dnů. Poslouchej, tíseň mající v moci všechny sny tvé, tíseň, ke které se já bláhově pnu. Toužil jsi mít všechno, teď nemáš vůbec nic, teď, přemítáš nad temným peklem. K čemu to vlastně je, co znamená ,,mít víc", co chceš, být v rakvi jediným červem ? Zbyla ti duše, toužící po jiné, lepší dimenzi, toužící nadechnout se, svobodně odejít. Žádej dokud můžeš, chtěj životní suspenzi, chtěj nic a všechno, musíš z cesty sejít. Nenávidí tě, protože jsi a ty jsi a dýcháš dál, protože víš, že to nesmíš nikdy vzdát. Musíš snít, já na tebe vždycky pozor dám, já se za tě pro tvou duši budu prát. Slyšíš? Žiješ? No tak promluv..

Nenávidíme. Jsme rasisti opékající se v soláriu na rožni, ve vlastní šťávě. Děláš ze sebe dobrovolně něco. Něco, co nenávidíš. Nejsi to skutečně ty, je to jiskra. Jiskra přetvářky. Nenávidíš sebe, kterého tak miluješ, v zrcadle. Miluješ nenávist převlečenou za sebelásku. Miluješ sebe nenávidícího. Láska bolí, ta tvoje ne. Láska nenávidí, ostatní, mě. Bolest miluje? Pokud láska bolí, plodí bolest. Je krutá, je, miluje. Být znamená milovat, milovat znamená být. Být či milovat? Být. Milovat. Všechno můžeš mít, vlastnit. Jde o to, vybrat si prioritu, ublížit jednomu. Druhému? Ublížíš tomu, koho si vybereš, miluješ. Láska bolí, ne tebe. Ji.

Nemoha se nadechnout svobody, pootevřela okno, ke štěstí jí to ale vůbec nijak nepomohlo. Nepochopíc ostatní lidi, začala naslouchat, nevydržela to, začala hlavou o zeď bouchat. Nedokázala se jim dívat přímo do očí, chvílemi si myslela, že se snad i pomočí. Klepala zuby, když chtěla promluvit, musela se za to dokonce několikrát omluvit. Chtěla se postavit kolikrát čelem k nim, neviděli, neslyšeli, byla jako černobílej mim. Zkoušela navždy zapomenout jaký život mohl být, nešlo to, nikdy, na ruce to navždy bude rudě rýt. V očích slzy, které nešly po proudu tiše jen, musely být proti všem a utéct hořce ven. Došla jí inspirace, byla jen pouhý stín, usedl na duši motýl jménem Splín.

Oči jako bílej králík, se sluchátky ticho ruší. Ač vegetarián, Řezník, soucit rozervaných duší. Opilost pod oknem, nevědomost ochromí.. Taky si trochu loknem, provokace svědomí. Pláč nad rozlitým vínem, život na hovno. Pravé já na ulici radši minem, je-li to vůbec možno. Nejsem ovce, co jde s davem, buduju cestu, hledám cíl. Jdu s davem,co nejde s davem, nespočet zelenejch víl..

Zrcadlo.. Je to opravdu jediná věc, která ukazuje skutečný vzhled? Dívám se do něj a nevěřím vlastním očím. Sleduju oči, které tak nevěřícně mrkají, zkoušejíc zaostřit. Neúspěšně, pořád jsem to já, respektive "to" pořád vypadá jako já. Bohužel.. Bohudík.. ? Až řeknu "tři", zavřu oči. ,,Tři", a jsme tam najednou dvě. Jedna skutečná, jedna kopie. Kdo vlastně jsem? Co je skutečnost a co iluze? Kéž by iluze byla skutečnost, pak by možná můj život nestál za takový hovno. Hej ty tam, ty, která jsi uvízla ve skleněném obraze, jaké to tam je? Nic, žádná odpověď, ticho. No střepy každopádně přinášejí štěstí. Krev? Tak proč to fakin nefunguje?! Teď je nás tam minimálně dvacet. Všechny páry očí spočinuly na mě. O co je to horší než fotografie? Není. Když odejdeš, těch dvacet kopií zmizí taky. Odejdou za zrcadlo nebo zemřou? Nyní se dívám na svou tablovou fotku. Navěky v ní budu uvězněna, nezemřu, nezestárnu, nebudu mít děti, sny.. Zdá se mi, že se výhružně usmívá. Ona j...

Ne, opravdu nehodlám psát o škole, i když umělecká škola podle některých škola ve skutečnosti není. Prej je to zábava.. No hlavně, že je to baví. Dnes ráno jsem dostala nápad na článek trošku filozofický, když jsem od rána seděla v tramvaji a vlastně jsem v ní dnes strávila půl dne a nejspíš jsem ztratila nejlepší léta svého života, teda aspoň kdybych byla jepice, tak už jsem natřikrát mrtvá. I když dnes po dlouhé době konečně vykouklo slunce, lidé se mračili, jako by si uvědomili, že život je jeden velkej stres. No a ty jejich kyselý ksichty mi daly najevo, že já jsem taky nula. Vždyť co je to člověk bez světa? Nic, neexistuje, zemře, zatímco lidé umírají každou vteřinu a svět neuroní ani slzu, čas plyne dál.  Je to pro něj jen číslo. Velké nic v makropulu. Nula. Proč jsem tyhle kecy teda pojmenovala "Konzerva"? Tramvaj, autobus, auto, letadlo.. Plechovka, konzerva! Vždycky, když někam jedu tímhle sice úchvatně rychlým dopravním prostředkem, mám pocit, že se nemůžu nadechn...

Je ze mě typickej povaleč. Kdybych byla zvíře, tak je ze mě nejspíš lenochod. Nejhorší na mém flegmatickém chování ale je, že je mi to jedno. Jak vypadají mé spisovatelské pokusy? Za mé ťukání do klávesnice položila život jedna celá krabice Cini Minis a pár půllitrových plechovek Red Bullu. Ráda bych napsala,že mám datlováním zkrvavené prsty,ale spíš je to z toho, jak pořád na youtube přepínám hudbu. Mé "taneční" kreace jsou velice komické, což mi jasně dává najevo týpek, který má okno na studentské koleji naproti mě. Jako by toho nebylo dost, zavolal pár kámošů, aby také zhodnotili můj "um". Na pozdrav jim mávám snapbackem, který předtím seděl na mé hlavě. Pokračuju v psaní a v rytmu Dj Wiche se snažím opět něco vymyslet. S myšlenkou, že nic neumím odcházím do koupelny, abych se podívala do zrcadla, kdo že se to snaží prosadit ve světě mocného internetu. Z obdélníkového obrazu, který BOHUŽEL ukazuje skutečnost, na mě hledí blondýna, která má v očích jako vždy nec...

Zmařil jsi mi to, co nikdy nepřišlo. Ten úsměv na tváři, jež všichni čekali. Zatímco ty jsi spal, můj život běžel dál. Zbyly jen vzpomínky, doutnajíc vyhaslé komínky. Dokonale sprostá řeč, tvoje slova, ego, meč. Ty seš frajer, jasná věc, já jen nula, žádnej kec. Moje verše, tichej vztek, to by jeden klobouk smek. Je to jen tak z nudy, půjdu asi válet z kopce sudy. Feminismus krutej smích, nepochopím nikdy, dík. Nemám zájem o hovna, radši skočím dolů z okna.

Na ploše dlaně roste květ, v něm ukrývá se celý svět. Pospěš má duše neváhej, svou víru do něj dej. Růže je krásná avšak trny má, pod svícnem bývá největší tma. Poslouchej vítr jak sladce zpívá, však bouři krutou v sobě skrývá. Pozoruj stromy jak krásně tančí, avšak já pro ně pláči. Jak silné jsou a jak málo stačí, prach po nich kolikrát kráčí. Poslouchej srdce jeho hlas, na poli havrani, zbyl jediný klas. Nedovol strachu by zostudil tě, láska jak zvon zní, hle! Pozoruj ptáky, umí létat, kéž by mi svobodu mohli předat. Když něco nejde, zkus to znova, pád ti odvahu dodá. Naslouchej tichu, i ono šeptá, rozum se vždy nejdřív zeptá. Nedělej něco, co tě pak bolí, těžce se rány potom hojí.

Na křídlech jemné modré vážky, obletiv celý nekonečný svět. V očích plavovlasé krásky, jak modré růže rudý květ. by me..

Okamžik vzpomínám, na tváři úsměv mám. Ba ne, už dávno jsem, dávno už jsem zapomněl.

Dali mi do rukou knihu, bych mohla tiše snít. Na tváři úsměv hříchu, do němoty jen se zpít. Dali si srdce na dlaň, bych mohla milovat. Zrodila se plachá laň, jež toužila odolat. Dali mi i svoji duši, bych mohla žít. Já však vzala kuši, prostřelíc jí šíp. Dali mi další šanci, a s ní i nový den. Přinutili mě k tanci, a opět sním svůj sen.