Divnotvor - Blog Básníka

Pokud nám někdo ukradne kousek duše, třebas jen maličký, co dělat, jak jej dostat zpátky? Ten kousek je jako ostrý střep, který je tomu zloději zapíchnut do srdce. Čím častěji na nás myslí, tím hlouběji se zařezává, aniž bychom my pociťovali, že je něco jinak, a v momentě, kdy si to konečně uvědomíme, je pozdě to zastavit, aniž by ten střep naší jemné duše nerozdrásal zlodějovo srdce. Je to začarovaný kruh, ze kterého nemůžeme vyskočit, dokud si v něm někdo nezlomí vaz na úkor ostatních, aby mohli bezpečně vystoupit. Jenže zde by bylo vhodné, aby vystoupili zároveň, aby zabránili následnému úrazu. Pokud nevystoupí současně, pocítí oba téměř totožnou bolest, která se jim rozlije po celém těle. Ten okamžik je osudný, už nikdy nebude nic jako dřív. Kéž by tak nastoupili oba v tu samou chvíli, která je neodvratně daleko, neopakovatelná. Vzpomínám dnes na ten okamžik sebeuvědomění, kdy se mi v očích zaleskla syrová skutečnost, jež chutná tak trpce. Jak zabránit následku událostí, které se...

jsem pokrevně spjata s tmou, která kráčí opatrně přede mnou ruku v ruce tělo a ta paní jdou dokud zbytky duše stíny nepojmou v apriorní snaze neuniknout hlavě napřáhla jsem dlaň do tmy, téměř marně a v té touze spatřit vlastní chmury dotkla se mne ze soucitu, nelituji nejdřív byl palčivý chlad, poté pronikavé ticho do něj bez váhání ponořila jsem to tělo v té chvíli zbytku duše po srdci zastesklo se zavrhla kapku naděje, ukrývající ji na dně a tak se konečně duše objala se srdci známou mrazivou, pro ni jasnou, láskyplnou Tmou kdysi jiskry štěstí zaplnila prázdnota a zvláštní pocit políbila na rty jistota už neznám bolest ni strach nevadí mi, že jsem vrah který zabil duši svou zhasl svíčku dávno shořelou Maybe I won't just exist, I will be alive one day. Samota léčí duši.

Jako by tam na ten okamžik čekala celou svou věčnost. Víčka polozavřená ve snové bdělosti a rty pootevřené jen tak bezcílně. Zlaté vlasy elektrizující vzrušením byly ve stínu úplně obyčejné, avšak i při tom nejtenčím paprsku slunečního svitu, vháněla jejich krása slzy do očí. Člověk by je sotva stačil spočítat než se rozutekly v tom větrném slunečném dni. Litovala, že si nevzala čepici, tolik ji studily její elfí uši vykukující zpoza zlatavých pramenů. Vždycky se za ně styděla, a přesto v tom chladu vynikla její neobyčejnost. Připadala si tak křehce a zároveň nedosažitelně, nezranitelně. V jedné chvíli se třásla strachem z cizích lidí v nebezpečné blízkosti, v té druhé se v hlubokém nádechu její výraz změnil z vyděšené laně v zatvrzelce s prázdnýma očima. V ten moment by dokázala cokoliv, alespoň o tom byla přesvědčena. Seděla strnule, zírající oddaně do prázdna těma prázdnýma hlubokýma očima v barvě namodralé mlhy. To prázdno ji obklopovalo ze všech stran jako nezničitelná zeď. Je...

Before I let my body to be embraced by the darkness, I'll watch a movie made out of my memories. I'm standing there in front of the opened window, looking into the space, wind's playing with my hair and my tears are suddenly dry. It's ridiculous how someone can be happy in a minute and than in another he's so broken, feeling like it will last forever. I can not wait to die just because that happy moment when I'll see all the memories that made me smile, and than, I will smile once again, forgetting all the pain. After all I wrote now and you've probably read it, may have arisen a question, if I really desire to die. And the answer would be of course not, however I am not afraid of it, except one and only thing. Sometimes I have this dream, laying in the bed all alone like I got used to. I am closing my eyes for the last time in my weird life and there's noone to hold my hand, thereafter I wake up with a tear in my eye. So I wipe that tear like th...

pohlaď moje rty, ať mne v noci nezebou ve chvíli, kdy moji duši stíny popadnou kolébají ji ve vzpomínkách ze strany, na stranu ve všem pak vidím neutichající prázdnotu svíjí se tělo mé v nevědomém záchvatu nekončících červánků a prokletého osamění vrhám se střemhlav v šeď zapomnění aniž bych ohlédla se za sebe má duše už Vás nesnese jen modré šmouhy bez určitých tváří oka mžik existujete v mé utopii o krok později jste mrtví a já nikdy nevzpomenu, až do chvíle kdy mé oči nespočinou ve Vašich rovině a já se v nich téměř slastně topím raději je v sebezapření navždy sklopím protože vím, ale s bolestí vrhám se do propasti jedině ve snech jsi mým navždy kéž bych i já byla uvězněna v Tvých snech už jsi někdy snil Ty o mně? a představoval si, že existuji jenom kvůli Tobě se strachem a záští k probděné noci protože kde začíná vědomí, tam já končím

She came to me with a sad face and empty eyes. ,, I'm tired ", she whispered. Tired of what? I asked. I am tired of all the lies and mistakes I have to go through. I am tired of pretending to be someone people might like or fall in love with. ,, How can I be sure it's real me who they probably adore? " I am so skeptical.. I wish I was invisible in my body and never met people like those who just hurt again and again. And the heart bursts and bursts while mind realizes the pain. She turned her back to me and hid her golden hair under the hood. I was sure she didn't want me to see her cry. I remember how strong she was. And proud! ,, I'm done.. ", came out of her shaky mouth. After, I've never seen her smile and bite her lips from excitement, how I remembered her. Actually I've never seen her again until now. She was different, didn't talk much and didn't smile neither for a second. I wasn't even sure if it...

jsem smutkem zrozeným v odraze slzy stékající po studem zardělé tváři rdící se nad svým monotónním životem jen na okamžik, kdy se vpíjí do té chvíle smyšleně existuji pak stávám se včerejškem nedosažitelným snem nadějí pro Utopii nesmyslem nesmyslem toužícím po krásné nostalgii po tanci v alkoholovém opojení v dešti roztáhnout tak ruce do objetí osuš mi prosím zbloudilé slzy jejichž příčinou jsi možná byl jsi Ty už dávno nejsi prosím Tě zhasni