Divnotvor - Blog Básníka

do levé ruky sklenka milované whiskey vzývající jméno Tvé toužící po polibku levandulovými rty jen jeden, ach více ne do pravé pero oblíbené tolikrát kreslilo Ti po kůži co na srdci, to na jazyku, je tak smělé papír všechny slzy usuší v místnosti uvězněna hudba vyzvala k tanci tělo Tvé whiskey v hlavě prkenné tělo vedla takhle se možná cítíš svobodně modrý kouř pozastavený časem věčností plyne vznešeně a Tvoje blankytné oči strnou rázem v té utopické kráse nesmírné v tu chvíli stane se ozvěna Tvým stínem neposkvrněný papír je rázem popsaný obžaloval jsi svou duši, křičí vinen! do rána neexistuješ, stáváš se nezvěstným Tvá báseň je odrazem Tvé duše je modrošedá, křišťálově čistá plná opiátů, hudby, tance tak nedokončená být květinou, je modrou lilií jednou jí dám život, pak ji zabiji

rezignuji na postu člověka možná už ani nemám nikomu co říci snad jen má upřímnost mi tolik chyběla avšak ničeho nelituji stále jsem existuji převážně ve snech bez nich jsem mysl uvězněna v duši netřeba slov neprožívám čas a neznám spěch samota mi sluší můj hrob odráží stíny mého smutku a stoleté pavučiny na mém srdci bráním je však omylem je paradoxně vdechnu okamžik ještě buší smutně, zmateně "bezcitná" prázdnem nese se kolikrát se tímhle sobecky chránila, oháněla žila tím cizí nesnese uvnitř je zraněná nemá stín už nemůže 15.04.2016 Before After

namaluj na plátno svoji duši a já Ti otevřu své srdce a  jakmile jej otevřu polapím Tě do sítě motýle blankytně modrý dokonalý budu Tvou květinou Ty mojí včelou já uvadnu Ty umřeš v naší lásce touhou navěky, básně nelžou až zase jednou přiletíš já budu větrem zlomená kéž bys o vteřinu dřív pochopíš že musím celý život na místě stát navzdory zůstaneš, kéž nezraníš přisedneš ke mně já květy semknu jen tak lehce protože jednou budu chtít to vzdát dám Ti svobodu cítím, že moje lidství selže řekni mi cítíš se taky někdy sám? i když poseta  je květy louka a taky občas umíráš? ve světle tam, kde měla býti tma nedýchám možná jsem byla pro jaro zrozena                                                 #worldautismawarenessday

Dnes/včera (05.03.2016/06.03.2016 0:08) jsem si z nudy projížděla svůj blog, své příspěvky a narazila jsem na článek "Me", kde se charakterizuju a docela jsem se zasmála. Asi by to chtělo hodně velký update. Je až neuvěřitelné, jak moc se neměním , ale vyvíjím, rostu nebo klesám. Záleží na úhlu pohledu. A jelikož už asi měsíc píšu jednu báseň a nemůžu ji dokončit, tak virtuálně aktualizuji svou osobu. Hudba vesměs zůstala stejná, rock, punk rock mne prostě neomrzí. Do popředí se probojovala alternativa a bez klasiky si svůj život nedokážu představit. Filmy a seriály se hromadí. Díky Bohu nebo Bohužel, není tolik času. Jediné co se tak v tomhle změnilo je, že mám stále radši Leonarda Dicapria  i jako člověka, nejen jako geniálního herce. S knihama jsem postoupila na vyšší level. Už se nemůžu dočkat až jednou budu mít vlastní obrovskou knihovnu. To je můj sen. Základy už mám. Barvy zůstávají při starém. Černá, šedá, modrá, bílá,.. Vloni jsem si koupila jen tak modré, r...

sny jako kdysi, utkané z vláken stříbrných pavučin tak lehké, přesto pevné, bez naděje na únik zvykla jsem si otvírat jim bez protestů náručí šplhají levandulovými vlasy po vůni co kdybych zemřela dříve než Ty? u okna utýrána bezmocným čekáním odkázaná na nic než svůj vlastní stín pak nezasloužím si žít čas deštěm smáčený každičký hřích údolím slzavým občerstvený hluk výčitek už ztich sprostý objekt myšlenek zvrácený co kdybys zemřela dříve než já? nemocí zmožena, zlomená pak staniž se světlem mým nekončící tma kůže mé mysli budiž věčně v černé oděná pláč jediná úleva napjatých strun a řas střemhlav lechtající kůži nesměle zastavit může jej jedině mráz jak ve vzduchu, tak v srdci i na těle co kdybychom zemřely obě dvě? na ticho postupně kolující, rozlévající se krví nejdříve Ty, pak já, společně já žiji dokud jsi v mém ledovém srdci písní ticho znamená pro mne víc než prosté nic jemné pohlazení po tváři, duši ačkoliv nic je mi vším prázdnota tic...

karma mne nenávidí jak jinak si mám logicky vysvětlit, že mi posílá do cesty lidi z minulosti?! osud? hovno na takové "věci" nevěřím jediný, na který věřím je ten, kdy někoho potkám po nějaké době, nechtěně, z ničeho nic, ráda blesk z čistého nebe křečovité "ahoj, tak jak se pořád máš?" ještě křečovitější a uklepanější, jak je mým směšným zvykem, "dobře, díky" vždycky se zapomenu zeptat nazpět a stejně.. když zapomenu, asi mne to nezajímá je to jako chtít vědět informace, které jsou mi ve skutečnosti u mého velkého zadku kombajnu ach ta mrcha karma i já připomene chyby loňského sněhu připomene děje, které byly, či snad mohly být lítost, přemítání, zklamání kruci mám to zapotřebí?! vzpomínky někdy je miluji, jindy bych chtěla zapomenout a nebo alespoň pochopit co se mi tím sakra snaží říct! nechám to prostě tak plynout nikdy se nevracím nedělám stejnou chybu dvakrát a budu doufat, že snad opět ztratím cit kdy byla ta chvíle...