"Autobiografie"
Dnes/včera (05.03.2016/06.03.2016 0:08) jsem si z nudy projížděla svůj blog, své příspěvky a narazila jsem na článek "Me", kde se charakterizuju a docela jsem se zasmála. Asi by to chtělo hodně velký update. Je až neuvěřitelné, jak moc se neměním, ale vyvíjím, rostu nebo klesám. Záleží na úhlu pohledu. A jelikož už asi měsíc píšu jednu báseň a nemůžu ji dokončit, tak virtuálně aktualizuji svou osobu.
Hudba vesměs zůstala stejná, rock, punk rock mne prostě neomrzí. Do popředí se probojovala alternativa a bez klasiky si svůj život nedokážu představit.
Filmy a seriály se hromadí. Díky Bohu nebo Bohužel, není tolik času. Jediné co se tak v tomhle změnilo je, že mám stále radši Leonarda Dicapria i jako člověka, nejen jako geniálního herce.
S knihama jsem postoupila na vyšší level. Už se nemůžu dočkat až jednou budu mít vlastní obrovskou knihovnu. To je můj sen. Základy už mám.
Barvy zůstávají při starém. Černá, šedá, modrá, bílá,.. Vloni jsem si koupila jen tak modré, růžové gatě a necítila jsem se v nich dobře. Divnotvor lvl 2000, ale stejně si sem tam obleču i jiné barvy, navzdory diskomfortu.
Roční období? Asi podzim. Mám ráda ty barvy a taky ten větřík a jak všechno umírá :-D(zabte mne) .
Koníčky?
Knihy ♥ Hudba ♥ Umění ♥ Kinematografie ♥ Jídlo ♥ Zvířata ♥ Psaní ♥ Posilovna ♥ Melancholie ♥
A proč píšu? Ten důvod je stále stejný. Chci zaznamenávat své myšlenky, protože to, co k nim vedlo umírá v okamžiku, kdy se to stane, prakticky ve vteřině, a jedině pokud to zvěčním na papír, kdykoliv si to přečtu, ožije to ve vzpomínkách jako by to bylo včera.
Spíš se jedná o to co píšu a jak to píšu. Hodně lidí se mne ptá, proč nepíšu vesele, jestli to vůbec dokážu. Dokážu, nicméně v melancholii vidím nesmírnou a nepopsatelnou krásu, kterou se snažím vyjádřit slovy za pomoci hudby a nebo barvami na plátno či tužkou na papír.
Jaká jsem? Nepřístupná, nedosažitelná, divná, bláznivá, depresivní, melancholická, nesnášející lidi, tajemná, ustrašená, antisociální bastard se špetkou sociální fobie. Neumím mluvit, vyjadřuji se koktáním a různými pazvuky, paradoxně se neustále směju nebo mne spíš není těžké rozesmát. Navzdory je mi vyčítáno, že se pořád tvářím smutně, nepřítomně, zvláštně (vzláštně). Vlk samotář, který chce zemřít sám a navzdory se bojí, že až bude umírat, nebude zde nikdo, kdo by ho chytl za ruku.
A jak vlastně vypadám? Mám velké uši, velký nos a když chci, tak i tři brady, trpím onemocněním zvaným strabismus, vlastním brežněvovské obočí, místo pozadí prý kombajn, občas modré vlasy, kterými chci určitě něco vyjádřit, ale doposud jsem nepřišla na to, co. Většinou nosím černé brýle. Připadám si tak nějak nezranitelná, což nedává smysl, ale dokud mi nevidíte do očí, nemůžete mi vidět ani do duše, za předpokladu, že nějakou mám, tudíž mi nemůžete ublížit (varování! nefunguje to). Vždycky mám u sebe knížku, brýle, sluchátka a rtěnku.
Pro větší představu přikládámilustrační fotky: https://www.instagram.com/noheartpoet/
http://noemotionpoet.tumblr.com/
Hudba vesměs zůstala stejná, rock, punk rock mne prostě neomrzí. Do popředí se probojovala alternativa a bez klasiky si svůj život nedokážu představit.
Filmy a seriály se hromadí. Díky Bohu nebo Bohužel, není tolik času. Jediné co se tak v tomhle změnilo je, že mám stále radši Leonarda Dicapria i jako člověka, nejen jako geniálního herce.
S knihama jsem postoupila na vyšší level. Už se nemůžu dočkat až jednou budu mít vlastní obrovskou knihovnu. To je můj sen. Základy už mám.
Barvy zůstávají při starém. Černá, šedá, modrá, bílá,.. Vloni jsem si koupila jen tak modré, růžové gatě a necítila jsem se v nich dobře. Divnotvor lvl 2000, ale stejně si sem tam obleču i jiné barvy, navzdory diskomfortu.
Roční období? Asi podzim. Mám ráda ty barvy a taky ten větřík a jak všechno umírá :-D(zabte mne) .
Koníčky?
Knihy ♥ Hudba ♥ Umění ♥ Kinematografie ♥ Jídlo ♥ Zvířata ♥ Psaní ♥ Posilovna ♥ Melancholie ♥
A proč píšu? Ten důvod je stále stejný. Chci zaznamenávat své myšlenky, protože to, co k nim vedlo umírá v okamžiku, kdy se to stane, prakticky ve vteřině, a jedině pokud to zvěčním na papír, kdykoliv si to přečtu, ožije to ve vzpomínkách jako by to bylo včera.
Spíš se jedná o to co píšu a jak to píšu. Hodně lidí se mne ptá, proč nepíšu vesele, jestli to vůbec dokážu. Dokážu, nicméně v melancholii vidím nesmírnou a nepopsatelnou krásu, kterou se snažím vyjádřit slovy za pomoci hudby a nebo barvami na plátno či tužkou na papír.
Jaká jsem? Nepřístupná, nedosažitelná, divná, bláznivá, depresivní, melancholická, nesnášející lidi, tajemná, ustrašená, antisociální bastard se špetkou sociální fobie. Neumím mluvit, vyjadřuji se koktáním a různými pazvuky, paradoxně se neustále směju nebo mne spíš není těžké rozesmát. Navzdory je mi vyčítáno, že se pořád tvářím smutně, nepřítomně, zvláštně (vzláštně). Vlk samotář, který chce zemřít sám a navzdory se bojí, že až bude umírat, nebude zde nikdo, kdo by ho chytl za ruku.
A jak vlastně vypadám? Mám velké uši, velký nos a když chci, tak i tři brady, trpím onemocněním zvaným strabismus, vlastním brežněvovské obočí, místo pozadí prý kombajn, občas modré vlasy, kterými chci určitě něco vyjádřit, ale doposud jsem nepřišla na to, co. Většinou nosím černé brýle. Připadám si tak nějak nezranitelná, což nedává smysl, ale dokud mi nevidíte do očí, nemůžete mi vidět ani do duše, za předpokladu, že nějakou mám, tudíž mi nemůžete ublížit (varování! nefunguje to). Vždycky mám u sebe knížku, brýle, sluchátka a rtěnku.
Pro větší představu přikládám
http://noemotionpoet.tumblr.com/
I wish I was Miss Nobody.
Komentáře
Okomentovat