ničící

sny

jako kdysi, utkané z vláken stříbrných pavučin
tak lehké, přesto pevné, bez naděje na únik
zvykla jsem si otvírat jim bez protestů náručí
šplhají levandulovými vlasy po vůni

co kdybych zemřela dříve než Ty?
u okna utýrána bezmocným čekáním
odkázaná na nic než svůj vlastní stín
pak nezasloužím si žít

čas

deštěm smáčený každičký hřích
údolím slzavým občerstvený
hluk výčitek už ztich
sprostý objekt myšlenek zvrácený

co kdybys zemřela dříve než já?
nemocí zmožena, zlomená
pak staniž se světlem mým nekončící tma
kůže mé mysli budiž věčně v černé oděná

pláč

jediná úleva napjatých strun a řas
střemhlav lechtající kůži nesměle
zastavit může jej jedině mráz
jak ve vzduchu, tak v srdci i na těle

co kdybychom zemřely obě dvě?
na ticho postupně kolující, rozlévající se krví
nejdříve Ty, pak já, společně
já žiji dokud jsi v mém ledovém srdci písní

ticho

znamená pro mne víc než prosté nic
jemné pohlazení po tváři, duši
ačkoliv nic je mi vším
prázdnota ticha mi sluší víc

co kdyby dnes nikdo nezemřel?
pak ať je dnes navždy
pokusím se akceptovat tento monotónní svět
navzdory duševně zemřu hlady

.