Divnotvor - Blog Básníka

jsem pouze člověk stvořen z bídné nouze krvácím když padám dlouze pláču v neutěšitelné touze krvácím když vracím se ke vzpomínkám umírám sám usínám (ne)žiji můj život je samoty prám krvácím ve snaze uvěřit tonu vždy, když chci odejít toužím na ostrově snů navždy žít jsem pouze člověk slabý, zranitelný, občas zlý chybuji málokdo však ví že nechci nemůžu za to však prý

mám jenom půlku tváře tu druhou schoval stín pod ním je maska lháře ten žebrá žadoní pláče nechává si říkat splín vrací se vždycky z rána s úsměvem falešným chodívá za ní černá vrána muž a žena kráčí sama ticho je spojencem zlým

kam odešel ten známý svět pod jehož křídly tiše spala jsem a v naději jsme žili s úsměvem na tváři již dávno posledním kdy vítr česal vlasy žen které se dnes jen kymácí v tajemnu zapomenutých jmen stromy jsou jejich panáci a listy šipky do pekel http://youtu.be/Bzk0n7h6I-o

v knihovně jsem si půjčila "pár" knížek. Mé podvědomí totiž ví, jak moc "miluji" čtení. -Erich Fromm:  Umění milovat                         Člověk a psychoanalýza                         Anatomie lidské destruktivity -Sigmund Freud:  Spisy z let 1932-1939    šestnáctá kniha -Charles Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat -C. J. Adcock:    Základy psychologie Už jsem začala číst Umění milovat od Ericha Fromma a ne, opravdu to není návod k umění milovat. Již prvních pár stran stačilo k tomu, abych si knihu zamilovala. Já totiž skutečně milovat nedokáži. Proto být milována ale pro mne není o nic lehčí. Nedokáži přijímat, i když paradoxně ráda dávám. Hned mě zaujala první, téměř prázdná strana, ale tolik plná. ,,Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí.....

tyto verše patří nejen tomu kdo vstal jednou nohou z hrobu jenom jednou, nikdy nedokázal víc chránil tvář, když házeli mu míč tyto verše píši sobecky pouze sobě a té bolestné melancholické tvorbě díky které přijímám to, čím bohužel jsem tělo je zdravé, však duše je ovládána zlem tyto verše patří některým jako díky těm kteří se se mnou za mě pomyslně bili za mě, když vzdávalo to slabé lidské tělo to psychické srdce však stále bilo a chtělo tyto verše patří mé drahé platonické lásce před kterou jsem chodila v přetvářky masce vypnula jsem emoce a tys je opět probudil pochopila jsem, že mám ještě spoustu sil tyto verše patří té, která mě nevědomky rozplakala tehdy jsem si uvědomila co jsem všechno dokázala když jsem opouštěla to místo bezpečí kde čas nikdy tak rychle jako zde neběží tyto verše skládám s odstupem času nyní pro ty, kteří jsou jako já duševně líní nic není nikdy jen tak dramaticky černobílé i když se zdá, že duše je mrtvá ač tělo živé tyto verše ...

asi hodina než se vrátím zpět zpět za mříže, ze kterých lze vlastně vyjít vyjít, ale pouze na žádost a jinak vůbec ne ne, neboť vždy nemůžeme dělat to, co chceme chceme být svobodní, mít svobodu slova, touhu po pravdě pravdě, za kterou by někteří z nás byli ochotni dát svůj život život, který mnohdy nestojí za nic, ale to není omluva, alibismus alibismus, se kterým se prodírám životem, který mě stojí spousty sil sil, které, jak se zdálo, už zemřely, vyprchaly či utekly na jiné, lepší místo místo, pro které stálo za to žít, místo, které neztratilo ani jedno ze svých kouzel kouzel, jejichž kouzlo samotno vždy stálo za to, byla to poslední kapka tehdejší naděje naděje nikdy neumírá, kdyby ano, pro co bych žila, když ne pro ni a pro ty nejtajnější sny sny, kterým jsem kdysi byla schopna obětovat vše, vše co ve mně zbylo, i když se zdálo že nic nic by se nikdy nestalo, kdyby.. kdyby sakra neexistuje, kdyby ano, nejsem teď tam kde opět budu budu, bytí, ano, stále ještě budu, ja...

sedím ve tmě, kde jediným, ač ostrým světlem, protínám pocit beznaděje, tmy sedím ve tmě, sama, se svými myšlenkami, které si se mnou hrají tak nějak nevědomky sedím ve tmě, píši, píši o sobě, o sobci, který neumí nic jiného než "já, já, já, já, já, já, já.."!! sedím ve tmě, jako kdybych očekávala, že se dostaví jiný pocit, než pocit prázdnoty, která mě mučí sedím ve tmě, ve tmě o mně, o mně ve tmě, kde tiše, odstavuji ticho cvakáním prstů o písmenka, klávesy sedím ve tmě, a vzpomínám, kdy to všechno vlastně začalo, zatažené závěsy, myšlenky o smrti, myšlenky mé sedím ve tmě, sama, tak sobecky, sama píšu o sobě, o sobě samotné, a myšlenkách na ten den, kdy opět zapomenu jaké to je, býti sobcem ve svém vlastním pokoji, své vlastní posteli, se svými myšlenkami, se svou múzou, která přichází tehdy, kdy si ji sama nedokážu vyžádat, a připomene mi, že jsem jen nedůležité číslo na seznamu, které si někdo odškrtl, a jsem jen sama sobě sobcem, kterého stejně nikdo nechce poznat...