všechno bude dobré

Jednoho dne se probudila a otevřela oči. Z tváře si odhrnula vlasy, usušila slzy a protáhla se s myšlenkou ,,kéž bych prospala celý den". 

Jako každý jiný den šla k oknu a otevřela jej dokořán, vyklonila se a pohlédla do oblak, kde spolu páry vlaštovek tančily ve větru. Uběhlo několik minut a stále fascinována, tak jak to umí jen ona, zírala někam do dálky, žijící ve svém vlastním světě, kde je v bezpečí, protože nikdy nedovolí, aby jí něco ublížilo. Je až směšné jak se ten její svět liší od toho skutečného.

Hluboký nádech, roztřesený výdech, maska, brýle, křečovitý úsměv, veselá černá, knížka. Ach, je to tak vyčerpávající, pomyslela si. Věnovala letmý vyčítavý pohled zrcadlu, který následoval škleb a pak už jen záda. Vlastně ani nevěděla kam jde, ostatně jako každý jiný den, kdy se přesvědčovala, že je běžný, civilizovaný člověk. Je třeba se socializovat nebo toho může později litovat. Kolikrát už litovala. Vydalo by to na celou knihu, možná i na pokračování, jen jak to sepsat, když to nechce ven.

Tělem kráčející, myslí vznášející se, hudba je její sladký lék. Je lepší než všechen alkohol světa, všechna marihuana, díky které tělo létá a celá je falešně volná. Je s ní šťastná, bezstarostná, bez ohledu na to, zda je veselá či smutná. Představuje si ji jako štěstí proudící krví, díky kterému má rozzářené oči, schované pod černou, a tak tedy jde. 

Kráčí, zdá se býti smutná, v beznaději utopená, stále ovšem jde. Až jednou dojde k cíli, je konec dne. Ten končí jako začal, v okně, plném vlaštovek a hvězd. Hluboký nádech, výdech plný úlevy, nicméně pohled nesměřuje v oblaka. Střemhlavě se vrhá dolů a za ním duše toužebně, volající po svobodě. Chce být volná, bez lidské zášti, usnout a probudit se bez mokré tváře, kterou tiskne do polštáře den co den. Navzdory stačí jí tak málo. ,,Všechno bude dobré", řekni jí jen.

dnešní den je mrtev 

a já s ním

jsem pouhý jeho stín

ve kterém nechala jsem půlku tváře

tu druhou už si neprosím

je zraněná a zdá se

že nebyla by jako dřív

je včerejší