blablabla

(aby bylo jasno, není to báseň, i když všechny indicie (nerýmování a nesmysly) nasvědčují tomu, že to tak může být, ovšem skutečnost je jiná, jsou to pouze myšlenkové pochody posledních pár dní)

ve vlastní realitě utopena
rozhoduje se otevřít jednou provždy oči
slepit střepy, které myslela, že dohromady nejdou
co kdyby třeba na okamžik sekundy pochopila, co se jí ostatní snaží říct
vlastní vůlí zraněná, zlomená
dala by šanci svému životu, z nedávné utopické smrti
její život by vstal z mrtvých
a smrt.. jako by nikdy nebyla, zemřela by
pojďme předstírat, že kdykoliv udělala chybu
řekla něco nevhodného
zraňujícího
nevědomky odmítavého
nebylo to myšleno tak, jako to vyznělo v hlavě člověka, kterému to bylo určeno a zároveň nebylo
neexistovalo to, tudíž to nemohlo zemřít
poněvadž co není živé, nemůže přece zemřít a naopak
kolikrát si přála ve zdánlivě bezvýznamném okamžiku říct to, co cítila
cítí
proč jí tedy pořád něco uvnitř brání?

stále věří, že jednoho dne se něco zlomí
přijde člověk, kterému nebude záležet jenom na tom jak vypadá
bude milovat její smích a zvláštní smysl pro humor
bláznivost a divnost
její žlutomodré oči a spoustu nejspíš záporných vlastností, jež zřejmě převyšují ty kladné
nebude se jí bát tak, jako se pravděpodobně bojí ona jeho
navzdory nekouše
jen se prostě tváří tak jak se tváří
je jí všechno jedno, i když vlastně není
je smutná, i když je veselá
někdy až příliš

pověz jí prosím milý čtenáři
jak vyjádřit něco navzdory strachu
je snazší to zakřičet a nebo mlčet navždy
neustále trápit se
válet se ve vlastním prachu

tolik bych toho chtěla napsat, ale nevím jak, to je poprvé a naposled co píšu střízlivá