Divnotvor - Blog Básníka

Taky patříte k těm, kteří jsou neustále něčím zmatení a vyvedení z míry? Je jedno čím, ať už nedává smysl návod ke složení tak snadno vypadající obyčejné poličky, kdy jste posléze zjistili, že jazyk, ve kterém byl sepsán, se ani zdaleka nepodobá vaší rodné řeči, nebo jste žena sedící v autě a nacházíte se v bodě A, ze kterého se co nejrychleji musíte dostat přes body B a C do bodu D a navigace nadšeně hlásí, že po nastartování auta, to jest otočením klíčku, zahněte na severo-východ po pěti a půl metrech do leva. A ne, opravdu nejde o příklad z fyziky pro pokročilé, kdyby ano, pak můj inteligenční kvocient po pár IQ testech dojde k závěru, že jeho přehnané seběvědomí se nachází na bodu mrazu. Někdy mám opravdu silný pocit, že jsem se "vylíhla" předčasně. Přece jen, tenhle svět je sám o sobě zmatený a jako by toho nebylo málo, pohybuje se v něm plno zoufale bloudících blondýn jako jsem já. Takže ta evoluce se s rozvojem medií a internetových gigantů hádám trochu zadrhla. Děti ...

Přál jsem si, aby vítr věčně vál, ať řeka věčně proudí. Kouř krouží kol mě jako šál, vliv promilí vše kroutí. Začal jsem tehdy skomírat, dech zpomalil se mi. Nemohl jsem to vzdát a umírat, zaťal jsem svalů švy. Upadl jsem do mdlob a snil, Alenka nevěřila by. Plavu si takhle, vidím nekonečný Nil, slyším si povídat lvy. Vítr vane tichým dnem, snad jen slavík v povzdálí. Křídly projde lehce snem, který smutek povznáší. Spasí někdo tento žal, který duše ovládá. Bezmoc stojí opodál, krutých lidí nadvláda. Jsem v davu a přesto sám, v duchu křičím. V zrcadle vidím jen prázdný rám, okamžitě mlčím. Co jen jsem nyní spatřit chtěl, vidím však pravou lež. Před sebou masu mrtvých těl, utíkej dokud můžeš, běž! Pozdě bylo dřív než hned, zůstal jsem navždy zde. Do úst mi ďábel vložil med, kde jsou mé sny, kde? Kouř se vznáší k výšinám, občas klesne ke dnu. Kolemjdoucí poděkoval mršinám, já s tím pláčem nehnu. Pára teče vzdorovitě po stěnách, jen tak líně t...

Zemřela píseň v srdci mém, a slavík v kleci přestal zpívat. Jako by Pán Bůh zapomněl, já přestal na okamžik dýchat. Zapadla víčka v tichosti, dělící čára úst pak klesla. Rosa skrápěla růže v bolesti, zlomila se mi v půli vesla. Přestal jsem létat tentýž den, ztratil jsem klíč k srdci tvému. Počkej na okamžik prosím jen, chci opět být duší v tvém šému. Rozeznít tak ten zlatý zvon, jež hrdostí se kdysi dmul. Prasklinu následoval prudký zlom, a smutek v hrdle hořce žhnul. Ozvěna stále trhá uši mé, by způsobila duši bolest. Pověz co je dobré a co zlé, věřila jsi, když Ti bylo šest?

Opadávající prsty Uvadající svět Umírající píseň Rosa v řece Slastné utrpení Lehká bolest Bezstarostné umírání Začátek konce Rodící se smrt Očekávání zapomenutého Jaro smrti Láska nenávisti Hluchý zvon Úsměv žalu Spokojená bezmoc Přítomnost minulosti Nedostihnutelná budoucnost Čestná vypočítavost Procitnutí lhostejnosti Pravdivá lež Tichá bouře Pokoj hádky Obraz nicoty Zámek chudoby Úsměv starosti Modrá růže Černý déšť Zlatníkova chudoba Mocný žebrák Bezcenné peníze Ubohý král Hmotný stín Nezvučný hlas Krutý Bůh Neochota pomsty Vítr bez tance Ospalý den Zapomenutý svět Nedokončená báseň

Shoříš v pekle, jsi zmrd ty děvko. Tvař se lekle, chcípni navždy štětko. Jsi nula, nikdy nedokážeš víc, budeš muset zemřít. Ty si nezasloužíš ani z hovna nic, nezkoušej se se mnou přít. Vyhrožuješ spolykáním tuny prášků, vyhrožuješ podřezáním žil. Stěžuješ si jak princezna spící na hrášku, ani k sebevraždě nemáš dost sil. Stal se z tebe paranoik snící o podrazu, tvrdí, že máš ďábla v těle. Každý psychopat ti závidí tvou šílenou krásu, jsi nevinná duše uvězněná v lidské cele..

Představ si, že jednou odejdeš, všechno opustíš, všechno to, o čem jsi kdy snil. Pohlédneš zrcadlu do tváře, možná mu odpustíš, možná jsi minulost dávno už smyl. Nalezneš před sebou jen plášť a hůl,noci té, noci, která se vysmívá ubohosti dnů. Poslouchej, tíseň mající v moci všechny sny tvé, tíseň, ke které se já bláhově pnu. Toužil jsi mít všechno, teď nemáš vůbec nic, teď, přemítáš nad temným peklem. K čemu to vlastně je, co znamená ,,mít víc", co chceš, být v rakvi jediným červem ? Zbyla ti duše, toužící po jiné, lepší dimenzi, toužící nadechnout se, svobodně odejít. Žádej dokud můžeš, chtěj životní suspenzi, chtěj nic a všechno, musíš z cesty sejít. Nenávidí tě, protože jsi a ty jsi a dýcháš dál, protože víš, že to nesmíš nikdy vzdát. Musíš snít, já na tebe vždycky pozor dám, já se za tě pro tvou duši budu prát. Slyšíš? Žiješ? No tak promluv..

Nenávidíme. Jsme rasisti opékající se v soláriu na rožni, ve vlastní šťávě. Děláš ze sebe dobrovolně něco. Něco, co nenávidíš. Nejsi to skutečně ty, je to jiskra. Jiskra přetvářky. Nenávidíš sebe, kterého tak miluješ, v zrcadle. Miluješ nenávist převlečenou za sebelásku. Miluješ sebe nenávidícího. Láska bolí, ta tvoje ne. Láska nenávidí, ostatní, mě. Bolest miluje? Pokud láska bolí, plodí bolest. Je krutá, je, miluje. Být znamená milovat, milovat znamená být. Být či milovat? Být. Milovat. Všechno můžeš mít, vlastnit. Jde o to, vybrat si prioritu, ublížit jednomu. Druhému? Ublížíš tomu, koho si vybereš, miluješ. Láska bolí, ne tebe. Ji.