něco jako prázdno

jako v modré mlze kráčím
myšlenkám svým unikám
provinilost smutně tlačím
jako polorozbořený chrám

jako do ticha se beze slov Boha ptám
sama se sebou si povídám
a ozvěna je mého světa pán
jako tehdy poprvé, už tolikrát

jako včera, tak i dnes vzpomínám
a slzy tečou, tvářemi je podpírám
pálí jako oheň, bolí jako ďas
ty umíráš a já vím, co znamená být sám

jako ta lež, která roste do nebes
tak smutek můj se snaží kvést
a já zalévám jej jako pes
jež označil si místo a vytyčil mez

jako nádech do prázdna poslední
ze všech sil se přežít pokusí
i když duše nechápající naprázdno dí
poslední pokus ze sebe vypustí

jako strach, jež je vždy o krok vzad
držím se zuby nehty špatných rad
a pláču, že jsem sama sobě vrah
který se nikdy neměl doopravdy rád

jako pocit studu a šepot svědomí
zříkám se sama sebe se vší ctí
kdo zná mne, ví že nic necítím
ani nechci, nemám na to žádných sil

jarní únava, deprese, regrese, úzkosti, pocity existenčních nesrovnalostí, nevyrovnanost, útěcha v prázdnu, ticho, nic..