pomíjivost a přežitek

na co je krása
když ji člověk nevidí
a nemá ji rád
kéž by to byla spása
v temnu noci jiskřící
prostupující v slepých sad
kdy já ji přijímám
ač nevidím
a cítím chlad
pak na okamžik ještě váhám
nechápu
do zrcadla vkradl se mi zrak
otupěle nevěřícně
donutím se usmívat
věř nebo ne
jsem to já
přihlížím mámení či snad snu
a na okamžik užasnu

dívám se
očima cizí ženy
ta kráčí mechem v lese
kolem jen stromy tančí
nikdo jiný tu není
a já znova do kroku se dám
když zastavím se znenadání
plaše
bylo to letmé zaváhání
tak jako dnes už po sté
které se děje ve vteřině
každou vteřinu
pak o něco déle
a já už zase stojím
jsem bosa v rose
v příbytku roztodivných živočichů
zdá se
že neexistuji
ač jeden existenční problém mám
pak tedy neexistuji ve svých odlišných představách
kdy každá druhá haní
to co duši nožem neporaní
však slova řežou víc než papír
který pamatuje víc než já
ach, kéž by prosím zapomněl a odešel
pak byl by volný

poté byli bychom na tom stejně
nikdo by nikdy nevěděl
odkud bere se to sémě
které slaná voda zvykla zalévat
a slunce paprsky jej sem tam prohřívá

jednou nastane ten den, kdy vzklíčí
z malého zrnka velká lež
kterou jsem kdysi do skály zasadila
vítr jí smutně hrál
a idea kolébala
každá myšlenka je pravá
je tedy lež občas pravda
či pravda snad tou zvláštní lží
kdy ve stavu smíření vítězí

proč taky ne
je to tak prosté
stačí naučit se říkat "ano"
ano pane!
a k tomu přidat "vždyť máš pravdu"
už se cítíš dobře?
když ti někdo chválí
ze lží vytvořenou hradbu
a to cimbuří
jež k nebesům sahá
ale pozor!
ty nejsi zločinec
to já jsem vina
ty jsi drahá myšlenko možná prvotina
však já mám v sobě vodu a hlínu
vítr a slunce

jsi připravena ptát se znovu?
k čemu je tedy krása
která je uvězněna v cele
pochmurných negativistických vět
které volají o pomoc
pláčou
a ze slz tvoří nový svět
avšak nový neznamená lepší
či snad pravdivější, hezčí
je to to samé
jen trochu jinak
třeba to otočit, roztáhnout do stran

to tvoří úsměv má drahá, milá
která jsi přes lži neviděla
to tvoří krásu
ta si zoufá
nemůže nabídnou, v co srdce doufá
a tak tam stojí
opodál
oči jdou kolmo k zemi
pokud už chápeš
zklamu tě
nemá to smysl
jen pokud chceš
věř mi

na co je krása
krása vnějších vlivů
je stejně sladká jako ta vevnitř?
ta vnitřní je moje spása
ten kdo má vnější, mohl by se bát
já například ptám se stále sama sebe
není někdy prokletá?
a má mě vůbec někdo rád
mě a mou duši
která je neoblomně otravná a smělá
a když mi srdce vztekem buší
kdo mi první pomoc dá?