domů

chtěla bych zemřít jako pták
když bolestí mu srdce puká
tak křehký, zranitelný Utopie drak
jež pro jedno se všeho vzdal
výdech slabý, nádech muka
ve vzpomínkách všechno trvá

roztáhnu křídla zlomená
a natáhnu je po větru, vánku
duše je celá pobledlá
a pírka pocuchaná, prokřehlá
nechám se tedy ukolébat k spánku
zavři za mne prosím branku

s očima zavřenýma po nebi pluji
bez starostí, které znám
zvědavci mě plaše okukují
jsem nedosažitelný objekt, oni supi
odmítající, vytesám do skály rám
v jehož středobod zasadím svůj žal

unešena jen jedním světem
hledám pocit dávno ztracený
jeho tep mne provedl temnem
do něhož jsem se zrodila aktem
nikdy na mne nebyl zlý
jedinou vadu měl, byl vysněný

křídla to vzdala
zbývá jen pár posledních k cíli mil
a to jsem se vždycky ráda prala
nebo jsem to jenom hrála?
pokrytectvím svoji duši nespasím
ale to já už přece dávno vím

krok po kroku kráčím pyšně vpřed
jako páv, kterému upadlo pero
to je ten básník a jeho duševní vřed
neví co znamená fyzický vzhled..
jeho neexistující ego bylo pokořeno
přes to se nikdy nepřeneslo

ach jak byla/je slepá
nevšímá si, snad vidět nechce
co vidí/slyší, nemá
ani sekundu pravdy nevstřebá
a to si myslíš, že jsi silná,blázne
počkej na okamžik, ještě ne!

ještě dýchá, srdce bije
slza teče po proudu plavých drah
ruka, mysl, toť vše žije!
a přese všechno ten pták hyne
je to dobrovolný sebevrah
chce odejít jako nebesky krásné stvoření, ale světe div se, má strach!