Divnotvor - Blog Básníka

jako krev hřejivá, proudící mým mladým tělem jako dech teplý, po levanduli vonící, nejen jako tlukot srdce jež rozezvučí kapka slzy, deště jako krev rudá a agresivní do poslední kapky, která tepe do vyschnutí v koloběhu důkazu mé existence tam hluboko, a hloub se to něco skrývá ve mně ve strachu z oproštění slib mi prosím, že v opovržení nezanevřeš na mne když odhalím Ti svoji duši třebas jen kousek po kousku, ve snaze odhalit tělo svojí mysli a tak tu najednou, před Tebou stojím ve své nahé kráse a světe div se mám rudé tváře, a oči sklopené v třesoucí se dlaně a chvějící se rty, studem oněmělé nejistý nádech a pošeptám Ti, kdo jsem tiše výdech jsem nahá, víc než před nádechem zvláštní to člověk směšně oděný ve vlastní kůži, slovem a hlavně strachem zda pokud oči opět otevřu Tvým směrem budu stále zvlášť člověkem a zvlášť tělem?

Život. Je to něco, co nedokáži definovat, aniž bych nezačala slovem Život a neskončila slovem Smrt. Vlastně je sám o sobě krásný, když si jej představím rodícího se v přírodním prostranství, kde prozpěvují roztodivní ptáci, které nedokáži identifikovat po tónu toku, ale i tak v nich mé uši našly zalíbení. V této voňavé představě rozpažím ruce od těla a nasávám život každým pórem své pobledlé kůže, schovávající se stydlivě před hřejivými paprsky slunečního svitu a s nádechem a výdechem cítím, že žiji. A čerstvý vzduch mi chutná. Ach, svoboda mi chutná. Přejedu dlaní po trávě a bloudící prsty utrhnou květinu, která vypadá, že tam rostla celý její život jenom pro mne. Přičichnu si k ní, usměji se a vložím si ji za ucho do svým plavých vlasů. Znovu se usměji, něco mne vevnitř hřeje. Je to snad radost ze života, který je tak bezstarostný, či by mohl být? Zapudím tuto myšlenku ještě jedním rozpažením a bosýma nohama udělám piruetu v trávě, pak se líně svezu dolů pod kmen rozvětveného baobab...

Už nepíšu.

Kde jsi celý můj život byl? Ten dlouhý okamžik od otevření víčka oka, mrknutí, sevření řasami, pouhý mžik. Ta vteřina delší než každá další po ní. Bez Tebe, slza za slzou se směšně honí.  Kdykoliv zavřu ta dvě nebesky modrá světla, obejmu pažemi domov svůj, tu kůži, jež je plná vrásek, vrásek života či smrti, domov chátrající časem bez ohledu na činy loňského podzimu. Kde zase jsi, když žluté a červené listí pláče ze stromů a já opět prožívám ten mžik, a na okamžik se zasním, pak opět procitnu. Hledám Tě, hledám ve své paměti, kdy začal jsi být skutečný a tak krásně barevný. Já byla šedá, když jsi mi prvně vstoupil do cesty. Malá, bezvýznamná slečna bez cíle, bez žití. Vlastně jsem asi stále ještě šedá, a také Tě pořád neznám, kdepak tedy jsi? Je září, přesně polovina, a mé prázdné srdce opět dychtí po Tobě. Prosím, naplň jej nebo budu smutná. Smutná, ale šťastná zároveň, protože to je pro mne Melancholie. Je tu vždy, když přijdeš, každý můj život, každý rok. Znamen...

I need to stop my mind cause I'm dead all inside no emotion means not alive don't ask me, I'm just fine.

jsem kapkou slzy na dně moře chutnám slaně, ochutnáš mě? jsem zrnkem písku jedné pouště bezvýznamná molekula Evy v Evině rouše jsem tónem zvuku osamělým rád je sám ač sám je bezvýznamný jsem písmenem E ve slově usoužení nad sebou mám střechu, dovnitř prší jsem střípkem vůně  nostalgie vzpomeň na mě, zahřeji Tě jsem pírkem ptáka jež se v letu pokouší v kleci o svobodu jsem řasou v oku zabodnutou vytrhni mne, zahoď k čertu jsem stínem svého stínu vždy pod plášť skryji se mu jsem strunou rozverně rozladěnou violoncella libozvučného rakovinou jsem Tvojí tajnou fantazií zvrácenější než by přiznal jsi si jsem vším, čím myslíš, že jsem jen ne sebou, vlastně nejsem

Poslední dobou prohrávám boj se svým stínem. Pozvolna přestávám bojovat. Já, která nenávidím vzdávání se, já, která bych radši zemřela ve snaze zkusit i tu poslední naději marnosti.                Nyní nastala ta poslední, tolik obávaná fáze, kdy se na mne ze stínu usmívá prázdnota svýma jiskřícíma očima, podávaje mi ruku, abych konečně naplnila svůj osud, volající mé jméno již od počátku mé existence, mého prvního nádechu. A já mám, konečně pro ni, mysl utlumenou tím jejím falešným úsměvem, jež mne vábí do propasti definitivna.                Pokud podlehnu, propadnu ohlušující prázdnotě, jejíž ticho přímo křičí, ať to vzdám. Můj život je v tu chvíli tak bezvýznamný a nicotný, až se stává nezvladatelným, a proto je snazší poddat se tomu ukřičenému tichu, protože boj by byla utopie. fin