Divnotvor - Blog Básníka

jsem kapkou slzy na dně moře chutnám slaně, ochutnáš mě? jsem zrnkem písku jedné pouště bezvýznamná molekula Evy v Evině rouše jsem tónem zvuku osamělým rád je sám ač sám je bezvýznamný jsem písmenem E ve slově usoužení nad sebou mám střechu, dovnitř prší jsem střípkem vůně  nostalgie vzpomeň na mě, zahřeji Tě jsem pírkem ptáka jež se v letu pokouší v kleci o svobodu jsem řasou v oku zabodnutou vytrhni mne, zahoď k čertu jsem stínem svého stínu vždy pod plášť skryji se mu jsem strunou rozverně rozladěnou violoncella libozvučného rakovinou jsem Tvojí tajnou fantazií zvrácenější než by přiznal jsi si jsem vším, čím myslíš, že jsem jen ne sebou, vlastně nejsem

Poslední dobou prohrávám boj se svým stínem. Pozvolna přestávám bojovat. Já, která nenávidím vzdávání se, já, která bych radši zemřela ve snaze zkusit i tu poslední naději marnosti.                Nyní nastala ta poslední, tolik obávaná fáze, kdy se na mne ze stínu usmívá prázdnota svýma jiskřícíma očima, podávaje mi ruku, abych konečně naplnila svůj osud, volající mé jméno již od počátku mé existence, mého prvního nádechu. A já mám, konečně pro ni, mysl utlumenou tím jejím falešným úsměvem, jež mne vábí do propasti definitivna.                Pokud podlehnu, propadnu ohlušující prázdnotě, jejíž ticho přímo křičí, ať to vzdám. Můj život je v tu chvíli tak bezvýznamný a nicotný, až se stává nezvladatelným, a proto je snazší poddat se tomu ukřičenému tichu, protože boj by byla utopie. fin

dokud nepřestane existovat ta jiskra tmy ve mně nebudu se cítit, chovat, jako člověk, běžně zklamala jsem sama sebe mé srdce je hluché němé, tudíž nejsem plnohodnotným tvorem nýbrž pouze stínem svého vlastního já, jež se přesvědčuje že žije, ačkoliv vnitřně umírá stále se směje a ve skutečnosti nežiji ve skutečnosti v realitě když zavřu oči cítím se konečně opravdově žiji ve lži celou svou duší myslím, že mi sluší, být bez emocí, věř mi, bolí.

myšlenkám na Tebe propadám bortí se pode mnou zem podlamují se mi kolena občas nevím, kde právě jsem došla mi slova kradmým pohledem do Tvých očí jiskřících představím si, že spolu utečem někam daleko, kde něco pocítím zavřu oči, tak na okamžik ožije to já a Ty, Ty a já Tvůj dech se na mé kůži rozpije konečně jsem svá a když oči zase otevřu všude je nekončící pronikavá tma já odcházím ve strachu že vlastně doopravdy budu Tvá made in my head, just in case, for one day to understand

Have you ever died when somebody fell in love with you? Actually, it happened once to me, as far as I can remember. It was a day like others, nothing special happened. I considered it as an ordinary day, until I met you. It was you, who brightened this shady day. You, standing in front of me, looking into my eyes, like you wanted to ask a question. You didn't, maybe you were scared of me, of my eyes and what you saw in them at the moment, so I just left without a word, without an answer. Although I noticed you before, I never cared. I didn't care about anyone until you came to my life. My shy blue eyes had never connected to anyones before. Since that day, the day like no other, my heart was secretly gently touched. I often found myself thinking of you, imagining what it would be like if you were in love with me. It was not like before. I had a desire to see you, and when I didn't, I was dissapoited and sad. Although I met you next day, I was cold, acted like I didn'...

když jsem Tě poprvé spatřila ve své prazvláštní, jedinečné kráse nebyla jsi tak prázdná, zraněná nebránila jsi se radosti, ni spáse vlastně jsi asi byla svá pohledem letmým jsi do mne nahlédla rozbitým zrcadlem, jež údajně lže v bláhové naději, že bys tam zahlédla někoho, kdo člověku podoben je ač věděla jsi, bylas nejistá možná kdyby ses viděla jako kdysi usmála by ses na mne onen den a právě proto Ti dnes tato slova píši to zrcadlo je falešný, lživý vjem duši jsi do něj pohřbila ukradlo Ti z očí jiskry dětské radosti nebojovala jsi, bojuj teď! vím, že máš dost  nezlomné hrdosti protlačit duhu přes tu šeď vím, že bys ještě ožila

v hloubce jejích očí zahlédl jsem celý smutný svět ten svět byl její duší postupně vadl každý jeho květ ten květ byl její zbylá víra držel se už jen kořeny uprostřed stonku čněla díra nyní je téměř zlomený a v tom bodě polo-zlomu, v něm uvízl její cit okolo prázdno, navždy spolu budiž tam věčně skryt to vše jsem spatřil v jejích  očích to vše a ještě mnohem, mnohem víc řekni mi prosím, kam zmizel její smích vzpomínám na jeho barvu, a pak už nic když jsem ji spatřil naposledy v těch očích byla zvláštní tma naše pohledy se sotva mihly stydlivě, prý už je prostě taková Pokud konstantně usiluji o zkázu své poslední známky lidskosti, proč se stále nedokážu smířit s tím, že jsem poločlověkem? Chybí mi jediná, ale zároveň nejdůležitější vlastnost, která by ze mne učinila plnohodnotnou bytost. Vlastně jsem si zcela jistá, že mi chybí víc emocí, ale také jsem přesvědčena o tom, že bez té, o které hovořím výše, nelze existovat, neboť její prázdné místo nahrazuje pod...