Divnotvor - Blog Básníka

I think I'm done with fighting.. Is there any chance? I just tried it, tried it so many times, it was fucking hard and I thought I can do it, but.. I guess I can't. Is this it? The end of the fight? I said once.. to lose is the best way, to give up is just rubbish! Okay. I am still waiting for the rainbow and when's no one coming, I am loosing hope. I remember the times when I was full of hope, promising that tomorrow will be morning again. It was like a sun in a rain, in a storm and than.. there was nothing.. Shoul I try one more time..

na poli beznaděje zasel jsem střípek života tam, kde prázdnotou to zeje prý se to tak dělá když duši chybí čistota ze strachu schoval jsem se tam, kde je krása pomíjivá nevěřil jsem co se děje kde čas neběží tam věčnost trvá zavřel jsem tedy oči řasami zapečetil srdce jednou, dvakrát štěstím skočí sluch tlumočí jim tam, kde se nesoustřědí vidí dechberoucí píseň tam, kde jindy neviděly není okamžik, kdy cítily by tíseň smutek a pláč kdo jsou, když se vytratili?

srdce poseto jizvami a kapkami deště žen které se staly chvilkami jež neprojdou nikdy ven ten úsměv naděje jediný jediný to světlý bod jež měl kdysi slepit trhliny a zadrátovat mrtvý plot ta duše tichá najednou jako by ani nebyla se zdá smířena sama se sebou poslední povzdech odevzdá ta díra, to prázdno přetiché nesmrtelná zdá se jako jediné dává úzkost, bere naděje věřím však, že jednou pomine

jsem pouze člověk stvořen z bídné nouze krvácím když padám dlouze pláču v neutěšitelné touze krvácím když vracím se ke vzpomínkám umírám sám usínám (ne)žiji můj život je samoty prám krvácím ve snaze uvěřit tonu vždy, když chci odejít toužím na ostrově snů navždy žít jsem pouze člověk slabý, zranitelný, občas zlý chybuji málokdo však ví že nechci nemůžu za to však prý

mám jenom půlku tváře tu druhou schoval stín pod ním je maska lháře ten žebrá žadoní pláče nechává si říkat splín vrací se vždycky z rána s úsměvem falešným chodívá za ní černá vrána muž a žena kráčí sama ticho je spojencem zlým

kam odešel ten známý svět pod jehož křídly tiše spala jsem a v naději jsme žili s úsměvem na tváři již dávno posledním kdy vítr česal vlasy žen které se dnes jen kymácí v tajemnu zapomenutých jmen stromy jsou jejich panáci a listy šipky do pekel http://youtu.be/Bzk0n7h6I-o

v knihovně jsem si půjčila "pár" knížek. Mé podvědomí totiž ví, jak moc "miluji" čtení. -Erich Fromm:  Umění milovat                         Člověk a psychoanalýza                         Anatomie lidské destruktivity -Sigmund Freud:  Spisy z let 1932-1939    šestnáctá kniha -Charles Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat -C. J. Adcock:    Základy psychologie Už jsem začala číst Umění milovat od Ericha Fromma a ne, opravdu to není návod k umění milovat. Již prvních pár stran stačilo k tomu, abych si knihu zamilovala. Já totiž skutečně milovat nedokáži. Proto být milována ale pro mne není o nic lehčí. Nedokáži přijímat, i když paradoxně ráda dávám. Hned mě zaujala první, téměř prázdná strana, ale tolik plná. ,,Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí.....