střípky včerejška

jsme jenom kusy masa
masy masa
stojící v kuse plechu
někteří mají srdce z ledu
jiní zase z kamene

také mám místo něho kámen
drolící se den co den
přála bych si vzít jej v dlaně
rozdrtit jej dřív, než
někdo udělá to svým vlastním kamenem

a tak jej drtím zdrcená
ačkoliv vím, že konce není
je to nepopsatelná úleva
neznám Tě, nicméně jsme stejní
vždyť víš

já slyšela jsem, že jsi kdysi
ve svém srdci city měl
ještě než jiskry v očích vyhasly Ti
jaké to bylo, řekni prosím jen
dá se to vrátit zpět?

víš já jsem jen maska s maskou
pod tou svrchní úsměv mám
slzám ji mám skrytou
pod druhou srdce, možná, ukrývám
pak procitnu, jsem opět pevný trám

vždycky jsem chtěla k výšinám
vznášet se, umět létat jako pták
nicméně od kapek deště těžká křídla mám
bolí mě, že je každý v tomto letu sám
pro tyto city hynu, umírám

je zbytečné vyčítat si něco, co se stalo, je třeba jít dál, neohlédat se, ale přijmout to
kdo neumí akceptovat činy druhých, ale hlavně svoje, nikdy nepozná ten osvobozující pocit úlevy
za celý svůj stále probíhající život jsem zjistila/zjišťuji, že vždycky  většinou lituji/budu litovat věcí/činů, které jsem neudělala, než těch, které jsem udělala, a tak tomu bylo i nedávno
stávají se i horší věci
můžete si říkat, že už to či ono nikdy neuděláte, ale vtipné na tom je, že pokud žijete den ode dne jako já, nikdy nevíte zda je to pravda a nebo se chcete jen utěšit
jsem sebou pohoršena a zároveň jsem na sebe naštvaná, protože jsem to měla v plánu, ale také i něco jiného, co se nestalo a pravděpodobně už se nestane..
je třeba jít tedy dál, nevracet se, neotálet, žít pro okamžik
a proto se nevracím, jdu dál

proč tak prázdné oči máš

a svůj úsměv ukrýváš

vypadáš tak prázdně

bez srdce

.