Divnotvor - Blog Básníka

asi hodina než se vrátím zpět zpět za mříže, ze kterých lze vlastně vyjít vyjít, ale pouze na žádost a jinak vůbec ne ne, neboť vždy nemůžeme dělat to, co chceme chceme být svobodní, mít svobodu slova, touhu po pravdě pravdě, za kterou by někteří z nás byli ochotni dát svůj život život, který mnohdy nestojí za nic, ale to není omluva, alibismus alibismus, se kterým se prodírám životem, který mě stojí spousty sil sil, které, jak se zdálo, už zemřely, vyprchaly či utekly na jiné, lepší místo místo, pro které stálo za to žít, místo, které neztratilo ani jedno ze svých kouzel kouzel, jejichž kouzlo samotno vždy stálo za to, byla to poslední kapka tehdejší naděje naděje nikdy neumírá, kdyby ano, pro co bych žila, když ne pro ni a pro ty nejtajnější sny sny, kterým jsem kdysi byla schopna obětovat vše, vše co ve mně zbylo, i když se zdálo že nic nic by se nikdy nestalo, kdyby.. kdyby sakra neexistuje, kdyby ano, nejsem teď tam kde opět budu budu, bytí, ano, stále ještě budu, ja...

sedím ve tmě, kde jediným, ač ostrým světlem, protínám pocit beznaděje, tmy sedím ve tmě, sama, se svými myšlenkami, které si se mnou hrají tak nějak nevědomky sedím ve tmě, píši, píši o sobě, o sobci, který neumí nic jiného než "já, já, já, já, já, já, já.."!! sedím ve tmě, jako kdybych očekávala, že se dostaví jiný pocit, než pocit prázdnoty, která mě mučí sedím ve tmě, ve tmě o mně, o mně ve tmě, kde tiše, odstavuji ticho cvakáním prstů o písmenka, klávesy sedím ve tmě, a vzpomínám, kdy to všechno vlastně začalo, zatažené závěsy, myšlenky o smrti, myšlenky mé sedím ve tmě, sama, tak sobecky, sama píšu o sobě, o sobě samotné, a myšlenkách na ten den, kdy opět zapomenu jaké to je, býti sobcem ve svém vlastním pokoji, své vlastní posteli, se svými myšlenkami, se svou múzou, která přichází tehdy, kdy si ji sama nedokážu vyžádat, a připomene mi, že jsem jen nedůležité číslo na seznamu, které si někdo odškrtl, a jsem jen sama sobě sobcem, kterého stejně nikdo nechce poznat...

déšť se mi vryl do tváře a úsměv vytratil se nezoufám si, je mi blaze tam, kde déšť, i duha je Naděje - citáty: „Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“ Robert Fulghum „Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.“ Seneca „Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci - naději, spánek a smích.“ Immanuel Kant „Naděje je poslední útěchou v neštěstí.“ Seneca „Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a velikost a život by byl jenom pošetilostí.“ Josef Lux „Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“ Václav Havel „Stačí docela malý kousek naděje, aby se zrodila láska.“ Henri Stendhal „Takoví dva se dnes štíř...

v noci se červenáš když na mě myslíš myslíváš díváš se mi do očí až se ti ty tvé rozsvítí vzápětí se protočí copak se ani trochu nestydíš když pozoruješ fantazii která se promítá skrze film ve kterém žiji a ty žiješ v utopii miluješ mě, i když piji

Jen vy sami dobře víte, jací jste byli dřív.. Poslední fotka z večera 26.12.2013. Nic nebude jako dřív..

kdysi jsem znala slovo úsměv a někdy taky pláč obojí se  nepostřehnuto slilo v hněv když zemřel vnitřní hráč kdysi jsem znala slovo opium a taky slunce zář se smutkem vzal místo rum jež pojmul za choť žal kdysi jsem znala slovo láska a měla ke každému srdci klíč z toho se stala přetvářky maska kterou nazvala jsem kýč kdysi jsem znala slovo cit a taky co je něha všechno jsem tehdy chtěla mít teď je mi ale běda kdysi jsem znala slovo odvaha a silnou bouři v ní teď kam až paměť má sahá bez soucitu navždy spí kdysi jsem znala slovo boj a ostré meče odhodlání ty proměnily se ve včelí roj který zbaběle pryč uhání kdysi jsem znala slovo naděje a taky hudby lék bez nich jsem jako v závěji ze které nejde ven kdysi jsem znala slovo svoboda a ptačích křídel šum už se mi nevybaví ani její podoba a kde stával její dům kdysi jsem znala slovo báseň a každé jednotlivé verše pak postihla mě věčná bázeň však dávno mi to nejde

po řece kráčím a nemám stání je rozbouřená divoká ve mně zakotvená vnořená modlím se k ní už kolik dní je až vzteklá mrtvá ryba leklá neskutečná nad ní lávka náruč jako matka je chatrná smutná tak ubohá věrná okolo stromy plakaje pro ni jsou tiché živé lidem milé silné a na nich ptáci zpívají rádi jsou krásní úžasní tak křehcí pyšní dál už jen nebe občas ani to ne je celé temné jemné tak zranitelné tajemné po řece kráčím už mi to stačí je rozbouřená zlá na mně závislá nekonečná

jako prázdná nádoba v kleci lapená cítí se duše mé podoba a její jas jež uvadá a těla žár cítí se sám jako kdyby zraněná lapala po dechu v úzkosti ztracená ve tmě hledající útěchu kde zlo se dme a bere to, co bylo mé jako kdyby zemřela je nehybná a tichá života známky neměla a přece je zdá se, že dýchá ozývá se v zármutku pláče jako kdyby duše duch bloudil v temnotě copak by dopustil Bůh tenhle svět ve hrozné ochotě kde nebudeš smět utrhnout radosti květ jako kdyby lehká tíha které něco brání i tak se snaží, dýchá nevzdává to tělo chrání doufá v to že jí jednou bude sto

vtiskněte se do slz osamělých dětí které mají rodiče vciťte se do jejich srdcí která pukla dříve než vypnuly emoce pak zapomeňte na okamžik kde jste když zrovna pláčete na ten pocit, který jako vodopád je že jste sami i když vlastně ne zavřete nenuceně oči s myšlenkou na tu nejkrásnější věc která je třebas jedinou vzpomínkou šťastnou kdy cit byl duše lék pod víčky se promítá úchvatný film a když budete chtít jako by nikdy neskončil já například s někým tančím a co vy? ta hudba skončila, i rozloučení zbyly vzpomínky jen avšak na den přesně po roce snění my se shledáme a nebude to pouze sen kdyby to bylo divadlo opona padne se závěrem tak, jako by vše jednou provždy skončilo nikoliv však nyní ačkoliv zdá se, že konec básně je tak tedy vtiskněte se do duší osamělých aby cítili oporu a když je něco tíží či bolí vzpomeňte si jak bylo vám, když spustili oponu

beze slov potěchy úsměvu v naději lásky bez přetvářky citu beze masky a něhy nenucené práce vymodlené bez světel jasných hvězd a žáru slunce též vesmíru nekonečného milého neznámého a taky bez duše šípu bez kuše bez pocitu viny naděje mi chybí a sladké nevinnosti všeho dle libosti a taky svobody šťastné to náhody bez křídel ptačích a jejich písní osvobozující samoty trochy lidské dobroty pohledu do prázdnoty snění bez nahoty bez psaní a nevinného hraní bez hudby navždy a vady krásy a taky odhodlání bez nesplnitelných přání nemůžu tedy žít avšak já toužím chtít bez síly nelze překonat meze po odvaze toužím pro ni se soužím

povím ti krásnou pohádku o neposkvrněném drobátku povím, ale nelekej se hned když začne plakat i ten svět to jednou tohle drobátko se tak trochu pomátlo chtělo si počkat na lepší toužilo bláhově po štěstí a tak si kráčí křížem kráž zjistilo, že úsměv přijde dráž tu a tam se pousmálo občas myslelo, že málo snažilo se o to tedy víc vždyť na jeho straně byl míč házelo ho ihned plaše zpět by vrátil mu ten úsměv svět až jednou tohle drobátko poznalo život zakrátko zmizel úsměv, objevil se pláč teď si ten svůj kříž pěkně samo tlač povím ti tedy pohádku která staví pravdě oprátku poslouchej a pozorně se uč trochu se snaž a taky hodně muč

na sklonku mého života ač je mi pouhých 20 let čeká mě jediná jistota ten úděl jasný jež nedokáže vyslovit můj ret jest úžasný vjem na pokraji racionálního šílenství které mě stálo spousty sil hledám toho, kdo mě pochopí a duše mojí šém snahy už jsem ušla tisíc mil však nemá konce lem zašedlý na ploše dlaně snažila jsem se zahlédnout něco, co mi napoví ta čára, jež jméno života nese vysmála se mi ač nevěří i kdo ví jak dlouho a zda-li ještě na tebe tedy připíjím, ano úsměvem opravdu posledním zítra zas bude ráno tak zase znova nevstávám, protože ráda sním jak se to sakra chovám dobrou

ve strachu rukama zakrývám tvář v naději, že se vše změní očekávám připraven zahlédnout znamení, zář nepřichází ten, kdo tam byl, už není v zrcadle kdysi tak známý pán avšak není tím, kým se zdá zkoumám už kolik nekonečně smutných rán zděšen ten člověk divné oči má opatrně se snažím usmívat bych zahlédl duši svou neúspěch srdce se začalo o místo prát vypnuto bez něj teď chodím tmou prosím sluch, by zůstal nedotčen a vedl mě tou tichou tmou zastaven kol kolem jen ptáků sladký zpěv pokušení tlak barikád se stane hrou ještě teď mi v uších zní ta hudba mého života vzpomínka zrodila se, a ty jsi byl v ní bojuji by nastala duše mé věčná svoboda

v ranní rose skryl se déšť ženy která smutek cítí pro tisíc kapek místo v zemi již však dávno není vydala se tedy do hloubi duše kde jizvový je sad by ošetřila to, co ruka píše však ústa mají hlad uklouzla po té nenadálé touze políbila hlínu rty padala tak nekonečně dlouze zabila slovo "chci" tma se jí ve slabosti zmocnila využila zatemnělé mysli konečně ji tedy taky dostihla ta halucinace rodící sny zeleň už neunesla pláče žal a pod tou tíhou sešla ze smutku se stal nemoci bál silná do slabé duše vešla z posledních sil se vzepřela by učinila opravdu vše její múza tehdy navždy zemřela ač tělo teplem žhne déšť tak dále stéká po tvářích ač nemá k slzám sil vryla se do vzpomínek mých i to, jaký její život byl z pár kapek rosy se stal oceán do kterého stále prší pláče navzdory, že není sám nikdo ho nikdy neutiší