Divnotvor - Blog Básníka

 Drahý čtenáři,                pokud sem ještě občas zabloudíš s vírou, že zde nalezneš nové řádky, píši Ti právě v tento okamžik neutichající tmy v mé duši. Ráda bych se zde v tomto dopise rozpomenula, proč jsem kdy začala psát na papír (později na klávesnici) myšlenky, rodící se v mé hlavě, ve chvílích hlubokého smutku, jež nelze utěšit.               Pokud zapátrám ve své mysli, vzpomenu si na holčičku,.. holku, dospívající dívku, oděnou ve smutku, v černé látce, jejímž doplňkem byl/ stále je opak úsměvu a poloprázdné oči, ze kterých se nyní často řinou slané potůčky. Té dívce bylo tehdy něco málo přes 12 let a začala si uvědomovat, proč je tak nešťastná. V rodině to neměla lehké, i když měla/má tři skvělé sourozence, a měla úžasnou maminku a babičku, která s nimi tehdy bydlela. Dívka v čase stárla, jako každá živá bytost. Postupem času se s ní rozloučila babička, velmi bolestivě. Dívka toto rozloučení nese bolestivě doteď a ponese si jej až do dne, kdy přijde její čas, aby se, dá-l

ve snách se zmítám nad Tvojí tváří vlasy Ti tajně vískám a líbám Tě na vrásky do Tvých očí, smutkem zbláznila jsem se srdce bolestí mi poposkočí vždycky se v nich topím na okamžik zarouhám se, neb nepřeji si procitnouti umřela bych,  žila-li bys.

Píši Ti právě v tento okamžik hluboké temnoty, prostupující skrze bílé zdi, vpíjející se do mé kůže plné vrásek a jizev, které znamenají, že existuji. Existuji s každým nechtěným nádechem a umírám při každém výdechu, toužíce, by byl posledním. Poté ale přijde další nádech a já opět procitám v temnotě pronikající skrze světlo. A pak už nebylo. Jak zvláštní je tma, jak zvláštní, avšak osudová, neb bez ní nebylo by světla. A bez světla nebyla by tma jako ji znám. Naskýtá se mi tedy otázka, zda jsem světlem ve tmě, či snad tmou ze světla. Také je ale možné, že bych byla tmou ve tmě. S nádechem jsem jasem, s výdechem pohasnou mé oči rázem. Nádech, výdech, slza, pláč, a má tvář je lapena myšlenkou, čím jsem a čím bych mohla být, skryje se pod slaný vodopád. Má nejdražší, chtěla bych Ti toho tolik říci, tolik toho s Tebou prožívat. Radovat se, plakat, smát se a bát. Každá myšlenka a vzpomínka bolí. Není den, kdy bys mi nechyběla. Už zase mi po tváři stékají slzy. Nepamatuji si den, kdy b

Občas se ve mně vynoří mé skutečné já, které je utlumené tím, jež se očekává od společnosti. Občas si vzpomenu, jaká vlastně ve skutečnosti jsem. Občas téměř nikdy. Bolí to.

možná miloval bych Tě, kdybys byla nahá miloval bych pouze spoře Tvoje tělo spoře oděné má skoro drahá milovaná říkal bych Ti kdybys neplakala. a útěchu dám Ti říkám jí Přetvářka . už jsem se zmínil jak jsi krásná? když odložíš svůj šat snad bych i smilnil vědět jak líbám Tě na krk miluješ to. a já téměř miluji Tvůj krk alespoň jsi krásná jako útěchu mám Tvé oči blankytné krásnější jsem neviděl a říkám všem že pro ně téměř miluji Tě. . mám za to že mne miluješ celou svou duší celým svým srdcem stále mi opakuješ jak mi to sluší "sluší Ti to tak už jdem?"

jsem duchem stár zrodil jsem se při východu slunce při tom úplně prvním prostý, obnažený, sám začal jsem existovat s nadechnutím a zemřel při každém vydechnutí puknutím srdce zmítajícího se nostalgií ve vlastní hlavě jsme každý sám občas se zasním, zastesknu si přeji si, abych Tě poznal předtím než jsem zemřel, kdo jsi kde jsi? počkej, zpomal neopouštěj mě! hřejivá myšlenko v mé hlavě topím se v Tvých očích kráse jsem duchem stár a chtěl bych znát i stáří srdce přeji si nebýt mrtev dříve než dříve než poznal jsem Tě.