Divnotvor - Blog Básníka

ze stromu sletěl pták prudce i když křídla měl nevěděl totiž jak roztáhnout je chyběl mu charakter

na křídlech sněhobílých Pegasů ve větru hrdě vztyčených složil jsem tuto podivnou baladu spojením hříček přírody na křídlech řas a ještě dál toužil jsem stvořit víc odvážil jsem se klopýtat klesal jsem stále výš a výš na křídlech padlých andělových a jeho dětí neslyšně plačících skryl jsem smutek pod plášť purpurový pod koruny stromů tančící na křídlech těžkých odpuštění a úlevy to neuvěřitelně sladké buď a nebo dál už nic není každé odhodlání je zprvu vratké na křídlech mlhy mého slepého života kde míjím stále ty stejné neznámé lidi úmyslně, leč vypadá to jako nehoda nemůžu zapomenout, že jim něco chybí na křídlech snů mých dokonale utopických a touze dokázat nesplnitelné došlo k (ne)úmyslnému zapuzení citů lidských navzdory mé sny jsou věrné na křídlech úmyslného zapomnění a vytěsnění vzpomínek to co tam možná bylo, už dávno není ze snů zbyl vzdušný komínek

I think I'm done with fighting.. Is there any chance? I just tried it, tried it so many times, it was fucking hard and I thought I can do it, but.. I guess I can't. Is this it? The end of the fight? I said once.. to lose is the best way, to give up is just rubbish! Okay. I am still waiting for the rainbow and when's no one coming, I am loosing hope. I remember the times when I was full of hope, promising that tomorrow will be morning again. It was like a sun in a rain, in a storm and than.. there was nothing.. Shoul I try one more time..

na poli beznaděje zasel jsem střípek života tam, kde prázdnotou to zeje prý se to tak dělá když duši chybí čistota ze strachu schoval jsem se tam, kde je krása pomíjivá nevěřil jsem co se děje kde čas neběží tam věčnost trvá zavřel jsem tedy oči řasami zapečetil srdce jednou, dvakrát štěstím skočí sluch tlumočí jim tam, kde se nesoustřědí vidí dechberoucí píseň tam, kde jindy neviděly není okamžik, kdy cítily by tíseň smutek a pláč kdo jsou, když se vytratili?

srdce poseto jizvami a kapkami deště žen které se staly chvilkami jež neprojdou nikdy ven ten úsměv naděje jediný jediný to světlý bod jež měl kdysi slepit trhliny a zadrátovat mrtvý plot ta duše tichá najednou jako by ani nebyla se zdá smířena sama se sebou poslední povzdech odevzdá ta díra, to prázdno přetiché nesmrtelná zdá se jako jediné dává úzkost, bere naděje věřím však, že jednou pomine

jsem pouze člověk stvořen z bídné nouze krvácím když padám dlouze pláču v neutěšitelné touze krvácím když vracím se ke vzpomínkám umírám sám usínám (ne)žiji můj život je samoty prám krvácím ve snaze uvěřit tonu vždy, když chci odejít toužím na ostrově snů navždy žít jsem pouze člověk slabý, zranitelný, občas zlý chybuji málokdo však ví že nechci nemůžu za to však prý

mám jenom půlku tváře tu druhou schoval stín pod ním je maska lháře ten žebrá žadoní pláče nechává si říkat splín vrací se vždycky z rána s úsměvem falešným chodívá za ní černá vrána muž a žena kráčí sama ticho je spojencem zlým