Divnotvor - Blog Básníka

Na poli roste smutný vřes, jež tvoří z ticha hradbu. Havrani stále lítaj přes, pořádat smrti černou svatbu. Vedl jsem tudy pána, ten měl ji děsně rád. Volával na ni ,,na na", vábil ji na svůj hrad. Ona, jak omámená školačka, spěchala sem a pak zas tam. Zamilovala se do vrásek stařečka, nabídla mu kosy rám. Ten kulhajíc se usmál, křečovitě sevřel ostrý rám. Neostýchal se a ukrad, to pouto, prsten a klíč k výšinám. Smrt skácela se k zemi, rozsypal se celý svět. Stařec odhodil masku prsty všemi, bez vrásek bylo mu dvacet let. Zametl všechny stopy, a kosti hodil bílým psům. Třísky kosy rozhodil mezi supy, jež kradou informace novým dnům. Na poli roste mák rudý, jež vlčí zve se. Nikdy však šelmy nešly tudy, a když, tak jen matky štěně.

přichází tak jemně po špičkách usmívá se tajemně mávnu jen rukou lehce přijde a strhne strup jó strhne usmívá se bylo mi potěšením kyne mi já brečím až to se mnou sekne ne omluvu nečekám nepřichází nechtěný host neodchází naopak i do snů se vkrad chce se nechat zdát čeká mám ho snad mít rád ne ubližuje mi má mě tak rád že se mnou zůstává napořád pomáhá jak uzná za vhodné nezná ne a já už nepoznávám mě ne proč jsem nemohl dřív zatoužit  odejít nemohl líný jak býk proboden toreádorem čekajíc na poslední hřích vstát chtít vzepřít se a dokázat to nechat odejít ne byl jsem byl jsem ne jen byl jak dlouho jsem vlastně žil kdy vnímat přestal cit co rozeznává bolest

vrátila se z války jako jediná přežila boj musela si připomínat stále dýchat spát žít uvnitř byla mrtvá nevěřila jim nikomu nic všechny vyháněla vzpomínky zpátky šly zařadit se jako pěšák do věčné řady usmívali se lhali zavřela prudce oči byli tu stále tak tiše s ní vyrvala si všechny vlasy přehlušila bolest vzpomínky ne celé dny a noci probrečela navenek stále živá ve vnitř mrtvá navždy

obloha temná jak mozaika inkoustových skvrn les hluboký jak oči zfetovaných žen kráčela tudy jedna tak nevinná a čistá cár bílých šatů za sebou vláčela v bouři vlál od hlavy k patě oděna smutkem ten všechny konkrétní pocity skryl zahalil tvář na kterou padl stín úsměv se nikdy tak neskroutil spěchala nevěda kam štěstí to hřálo ji dřív nyní jen  tma a stín upadla vodopád slz a krve se vyronil hřál proč stalo se že utíká pryč sklamal ji ten co tak sliboval lhal, smál se a usmíval jen to tak hrál by dostal čas ji obelhat polapit do sítě zasadit v rám chvíli omámená zůstala myslela na okamžik, kdy jej spatřila šla za ním stůj co stůj věřila nadějím tužbám a hlavně tomu snu chytla se do sítě, co na tom záleží skončila v kaluži lesů

šum ten starý známý zvuk když jsem se bál přicházel a nabízel mi ruku měli jsme pro sebe sál já přijal vděčně jedinou jistotu vedl mě jistě já od mala vždy nemotorně směšně snažil se zorientovat jak slepý ve tmě bloudící by zaslechnul hlas pohyb ten starý známý kmit nikdy nic víc pro mě a slza stékala vždy když mě někdo litoval všichni mi tím neskutečně pomohli upadnout jak netopýr a mít ještě větší depresi přítele jež se vrací a přichází hlas když zavřu oči slyším jak vítr šepotá a unáší mě do oblak přítel můj je každý pták však netopýry nemám rád a sluncem taje ten led jež vzdaluje mi lidský svět jenže pak tonu topím se a hledám břeh netopýr však narazil a spí

co chcete slyšet pravdivou lež či lživou pravdu kdeže, chválu nebeskou nebesa nade mnou, nebesa pode mnou dotknout se jich dlaní na místě se rozplynou je-li pravda lží ta strohá hradba na pomezí lidskosti pak lež je pravdou v pravou chvíli ďábel duše pohostí co chcete slyšet vaše slova ten starý známý diktafon jen tak a proč se z nich zrovna nepodělat proč nepokleknout před ten trůn trůn z lebek ach jaké klišé mám se smát či smát se dál a zítra z lebek budou ptáci vyklovou oči dítěti co chcete slyšet dolarů píseň úchvatnou odmítnout je tak apriorní když náhle zvuky ustanou drak na kolenou krví své děti krmí navzdory každý umírá bez vás by byl život nudný bez vás by zhebnul děda mráz a najednou na nohách Nietsche co chcete slyšet tuhle píseň složil jste ji jen vy sám nikdo vám nikdy nepomůže chudáku chudý pozor vrah uši si ucpal, oči zavřel otevřel dveře jenom vám nevidí nic, jen a jen dítě jen sráče, který žadoní, žebrá pláče co chcete slyšet...

díval se na ni díval a svlékal ji očima stála tam nahá a slabě zranitelná pomyslně si s ní hrál jeho ruce bloudily všude slastný to pocit, slastná to představa je tak bezmocná je tak nahá je tak přemožitelná v očích jí chyběla jiskra světlo zhasínala vždy vždy, když odcházela nikdy už nebyla doma bezvládné ruce tvořily jedinou hranici hranici mezi ní a kusem masa to maso měl na trhu každý řezník kolik psů se o něj porvalo kolik psů ho dostalo všichni.. stačilo štěknout bylo to mocnější než něha bylo to mocnější než láska chtíč.. zemřela.. supi kolem kroužili od narození do znovurození rozervané cáry hadrů rozervané cáry masa dřív prvotřídní svíčková nyní zdechlina.. oči okno brána do duše chyběl jí klíč ztratila ho, když jí bylo osm oči okno brána na hřbitov díval se na ni díval a svlékal ji rukama žasnul jak se mu nahá hnusí najednou připadala mu hloupá nechutná nemotorná přesto si koupil flák masa..