Divnotvor - Blog Básníka

když jsem Tě poprvé spatřila ve své prazvláštní, jedinečné kráse nebyla jsi tak prázdná, zraněná nebránila jsi se radosti, ni spáse vlastně jsi asi byla svá pohledem letmým jsi do mne nahlédla rozbitým zrcadlem, jež údajně lže v bláhové naději, že bys tam zahlédla někoho, kdo člověku podoben je ač věděla jsi, bylas nejistá možná kdyby ses viděla jako kdysi usmála by ses na mne onen den a právě proto Ti dnes tato slova píši to zrcadlo je falešný, lživý vjem duši jsi do něj pohřbila ukradlo Ti z očí jiskry dětské radosti nebojovala jsi, bojuj teď! vím, že máš dost  nezlomné hrdosti protlačit duhu přes tu šeď vím, že bys ještě ožila

v hloubce jejích očí zahlédl jsem celý smutný svět ten svět byl její duší postupně vadl každý jeho květ ten květ byl její zbylá víra držel se už jen kořeny uprostřed stonku čněla díra nyní je téměř zlomený a v tom bodě polo-zlomu, v něm uvízl její cit okolo prázdno, navždy spolu budiž tam věčně skryt to vše jsem spatřil v jejích  očích to vše a ještě mnohem, mnohem víc řekni mi prosím, kam zmizel její smích vzpomínám na jeho barvu, a pak už nic když jsem ji spatřil naposledy v těch očích byla zvláštní tma naše pohledy se sotva mihly stydlivě, prý už je prostě taková Pokud konstantně usiluji o zkázu své poslední známky lidskosti, proč se stále nedokážu smířit s tím, že jsem poločlověkem? Chybí mi jediná, ale zároveň nejdůležitější vlastnost, která by ze mne učinila plnohodnotnou bytost. Vlastně jsem si zcela jistá, že mi chybí víc emocí, ale také jsem přesvědčena o tom, že bez té, o které hovořím výše, nelze existovat, neboť její prázdné místo nahrazuje pod...