Divnotvor - Blog Básníka

stvořila jsem tichou píseň která mi soucit dala však připomněla plachou tíseň a jako by se smála poslala mi polibek vzdušný a řasami zamávala opětovala jsem pohledem cudným ona se opět rozesmála a tak vnikla do mne tak jako hluk do ticha bolelo to, bylo mi zle odmítla jsem, ozvala se má pýcha tehdy jsem pravdu poznala poprvé prozřela jsem má bolest se po dni opět ozvala tak kráčíme, ruku v ruce jdem před dávnými časy tuším nejspíš včera nebo zítra možná asi stala se ze mne má vlastní dcera zrcadlo rozbité pohlédlo na mne a slzy tekly jako vodopád kdo je to? a vůbec! zná mě?! můj stín padl, snad i rád a tak kráčím po monotónní zemi šlapu jen po prachu svém někdy i smutno je mi představuji si, že spolu opět jdem

masa bezejmenných tváří a bezejmenných těl hrdě do záhrobí kráčí každý první odešel všechny oči upřeny do přázdna a ústa bezvládně naprázdno dí paměť přehrává vzpomínky dávna však najednou tma, nic nevidí řady na okamžik živých schránek a strachy mrtvých duší zároveň kde je ta mez, ten poslední úsek ta odcizení úroveň oči smočené pláčem neutiší a v životě už nezavře žádný mrak a přece prší se smrtí se těžce pře představ si a stejně nepochopíš ten strach, tu hrůzu dění falešně hraný vodopád roníš lidé stejní zůstávají, svět se mění, trpí ústa zalita krví a plíce plné prázdných děr on byl tehdy všude první ve všem a zřídka měnil směr představ si mír a slastnou spásu že úsměv zažene bolest a žal slož na miliardy střepů rozbitou vázu bez toho aniž by ses pořezal ruce potřísněné krví kterou nikdy nesmyješ a vzpomínky ukrutně drtí až všechny z viny zabiješ vciť se do těch lidí jež na smrt s pokorou čekají ubíjí je to, co vidí po všem se opět setkají...