Divnotvor - Blog Básníka

jsem kapkou slzy na dně moře chutnám slaně, ochutnáš mě? jsem zrnkem písku jedné pouště bezvýznamná molekula Evy v Evině rouše jsem tónem zvuku osamělým rád je sám ač sám je bezvýznamný jsem písmenem E ve slově usoužení nad sebou mám střechu, dovnitř prší jsem střípkem vůně  nostalgie vzpomeň na mě, zahřeji Tě jsem pírkem ptáka jež se v letu pokouší v kleci o svobodu jsem řasou v oku zabodnutou vytrhni mne, zahoď k čertu jsem stínem svého stínu vždy pod plášť skryji se mu jsem strunou rozverně rozladěnou violoncella libozvučného rakovinou jsem Tvojí tajnou fantazií zvrácenější než by přiznal jsi si jsem vším, čím myslíš, že jsem jen ne sebou, vlastně nejsem

Poslední dobou prohrávám boj se svým stínem. Pozvolna přestávám bojovat. Já, která nenávidím vzdávání se, já, která bych radši zemřela ve snaze zkusit i tu poslední naději marnosti.                Nyní nastala ta poslední, tolik obávaná fáze, kdy se na mne ze stínu usmívá prázdnota svýma jiskřícíma očima, podávaje mi ruku, abych konečně naplnila svůj osud, volající mé jméno již od počátku mé existence, mého prvního nádechu. A já mám, konečně pro ni, mysl utlumenou tím jejím falešným úsměvem, jež mne vábí do propasti definitivna.                Pokud podlehnu, propadnu ohlušující prázdnotě, jejíž ticho přímo křičí, ať to vzdám. Můj život je v tu chvíli tak bezvýznamný a nicotný, až se stává nezvladatelným, a proto je snazší poddat se tomu ukřičenému tichu, protože boj by byla utopie. fin

dokud nepřestane existovat ta jiskra tmy ve mně nebudu se cítit, chovat, jako člověk, běžně zklamala jsem sama sebe mé srdce je hluché němé, tudíž nejsem plnohodnotným tvorem nýbrž pouze stínem svého vlastního já, jež se přesvědčuje že žije, ačkoliv vnitřně umírá stále se směje a ve skutečnosti nežiji ve skutečnosti v realitě když zavřu oči cítím se konečně opravdově žiji ve lži celou svou duší myslím, že mi sluší, být bez emocí, věř mi, bolí.